Vydání: 2019/2 Tři králové vyrazili do ulic, 8.1.2019, Autor: Alena Scheinostová

 
K dovršení tak spěje beatifikační proces, který v roce 2003 zahájil tehdejší limburský biskup Franz Kamphaus. Té slavnosti se účastnil též ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz a řada německých i českých věřících. Působení a osud P. Henkese jsou totiž rozkročeny mezi oba státy a oba národy – německý i český.
Richard Henkes (1900–1945) už jako mladík vstoupil k pallotinům, v pětadvaceti letech přijal kněžské svěcení a působil v limburské diecézi jako kazatel, exercitátor a učitel němčiny, dějepisu a latiny. Silně jej ovlivnila encyklika papeže Pia XII. Mit brennender Sorge (S palčivou starostí, 1937), která ostře odsuzovala nacismus a jeho rasistickou filozofii. Henkes jednoznačně chápal neslučitelnost nacistické ideologie s křesťanstvím a s odvahou proti ní vystupoval. Jeho protinacistická kázání záhy zaujala donašeče. „Podejte to tamtomu pánovi, ať si nemusí všechno zapisovat,“ poslal Henkes údajně jednou během mše z kazatelny list se svou homilií jednomu z nich.
Jdu i zde cestou s Bohem
V roce 1941 jej jeho nadřízení umístili jako faráře do slezských Strahovic na Hlučínsku, aby jej uchránili povinnosti narukovat. Stal se zde i představeným východosudetských pallotinů a zařídil, aby se sem z Německa dostali i další ohrožení spolubratři. Věnoval se také práci v exercičním domě sv. Josefa v opolské Branici a kazatelské činnosti v okolí. Na základě udání byl 8. dubna 1943 zatčen gestapem. „Na počátku jsem se modlil za své osvobození, ale nyní jsem se probojoval dál, a i kdybych musel jít do tábora, řekl bych stejně tak ‚Deo gratias‘ jako při svém zatčení. Nyní nastala doba, kdy my kněží následujeme svého Spasitele do Getseman a možná až na Golgotu… tak už nemám strach,“ napsal v dopise krátce předtím, než byl převezen do koncentračního tábora v Dachau.
Henkesovi životopisci se shodují, že se zde kněz stal pro mnoho spoluvězňů zdrojem lidské i duchovní podpory: nejpotřebnějším přilepšoval ze zásilek, které mu posílali farníci ze Strahovic, jako kněz sloužil svátostmi a povzbuzováním. Časem byl zařazen jako písař na „český“ blok číslo 17, kde se spřátelil s pozdějším pražským arcibiskupem – rovněž kandidátem blahořečení – Josefem Beranem. Společně plánovali, jak formovat kněze pro pastoraci budoucích českoněmeckých regionů, a Henkes se zde dokonce začal učit česky. „Jdu i zde svou cestou s Bohem. Ano, Bůh je zde blíže než kdekoliv jinde, protože ho také více potřebujeme,“ stojí v jednom z Henkesových dopisů z Dachau.
Přímluvce smíření
V prosinci roku 1944 vypukla v táboře epidemie skvrnitého tyfu, na který zde zemřelo 15 tisíc vězňů. Celá oddělení, včetně čísla 17, byla prohlášena za uzavřené bloky smrti. „Člověk je vydán lidské krutosti, a tak má smysl jen jedno – odevzdat se zcela radikálně Bohu,“ zapsal si P. Henkes. Dobrovolně se přihlásil jako ošetřovatel, spolu s dalšími německými a polskými duchovními. Nemocným zde sloužil tři měsíce, než se nakazil a 22. února 1945 zemřel. Pouhých šestašedesát dní poté byl tábor osvobozen.
Na prosby spoluvězňů z řad pallotinů bylo tělo P. Henkese zpopelněno zvlášť. Popel se pak podařilo tajně doručit do Limburku. 7. června 1945, v den 20. výročí Henkesovy primice, jej spolubratři slavnostně pochovali na zdejším pallotinském hřbitově. „Bože, Otče milosrdenství, na přímluvu P. Richarda Henkese daruj smíření našim rodinám a společenstvím i celému našemu národu. Ať jsme tvůrci pokoje zde na zemi, abychom dosáhli pokoje v tvém království,“ stojí v pallotinské modlitbě.