Vydání: 2011/25 Michael Florian, 15.6.2011, Autor: Jan Paulas

Po delší časové pauze se vrací na koncertní pódia. Patří mezi legendy českého folku a jeho píseň „Sbohem galánečko“ doslova zlidověla. V neděli 26. června písničkář VLASTA REDL vystoupí na festivalu Okolo Třeboně a při této příležitosti poskytl KT rozhovor.

Máte nějaké místo, kam jezdíte hrát obzvlášť rád, které vám přirostlo k srdci?

Těch míst je docela hodně, vlastně spíše bylo. Pomalu jich ubývá. Vždycky jsem inklinoval k hraní v nevšedním prostředí – miluji hraní na různých zříceninách, hradech a zámcích, ale jen o té starobylosti to zase tak úplně není. Rád jsem například jezdil hrát do Plzně na Portu, jen na výstavišti se v noci po vystoupení vždycky hrálo v šesti dřevěnicích často až do rána… Velmi romantické zákoutí v centru města, stromy, řeka... Pak ovšem zvítězil obchodní přístup, ty dřevěné chýše nechali zbourat a dnes tam stojí jakýsi Kaufland. Z mnoha jiných festivalů, kam jsem v létě jezdíval rád, se zase postupem času staly spíše výrobní prostředky v rukou byznysmanů, takže je tam tolik atrakcí, že muzika už se stala jen nutnou kulisou.

A kam byste zařadil ten třeboňský?

Okolo Třeboně je jeden z těch festivalů, ze kterých se sváteční atmosféra ještě nevytratila. To je asi důvod, proč se tam posluchači i muzikanti rádi vracejí.

Váš třeboňský koncert je dopředu avizován jako výjimečný...

Pavel Barnáš (hlavní pořadatel festivalu – pozn. red.) si letos vzal do hlavy – zjevně inspirován kulatým výročím festivalu a zřejmě i proto, že jsem po všech těch letech už něco jako maskot festivalu – že celý nedělní večer bude patřit jeviště jen mně a mým spoluhráčům, ať už současným či bývalým. Budou tam tedy nejspíše k vidění a slyšení věci, které z mnoha důvodů nelze realizovat každých čtrnáct dní.

Po pádu komunismu měla řada písničkářů problémy najít nová témata. Jak tomu bylo u vás?

No, já jsem až tak pracně témata hledat nemusel. Lidé se zase tolik nezměnili a témata si vás nakonec najdou sama.

Je dnešní svobodná doba pro skládání písniček jednodušší?

Nemyslím, že ta dnešní doba je bůhvíjak svobodnější. Máte asi na mysli svobodu slova, no dobře. Dnes si každý skutečně může hrát a psát, co chce. To je k nezaplacení. Ale pokud by někdo opravdu zlobil a šťoural do věcí, o kterých se u nás jaksi nemluví, rychle by zjistil, že to s tou svobodou slova není tak horké. I dnes existují společenská témata, o nichž se u nás zarytě mlčí. Na sklonku „komanče“ si každý mohl relativně beztrestně získat auru pronásledovaného umělce už jen tím, že si do režimu trochu rýpnul. Dnes si můžete z plna hrdla rýt, do čeho chcete – a neznamená to nic. Ani pronásledování, ani obdiv. A tak to zůstává stále ve stejné rovině – umělecká svoboda v sociálním slova smyslu asi ani existovat nemůže. Je to stav mysli.

Vracíte se po delší koncertní přestávce na pódia. Máte prý dokonce dvě kapely. Člověk by řekl, že máte velké plány…

Vracím se k hraní v kapele skoro po pětileté pauze, takže je to pro mě dost zásadní a šťastná změna. Ze dvou sestav, na kterých jsem zjara prováděl určité pokusy, nakonec vykrystalizovala jedna a s ní bych v blízké budoucnosti rád vytvořil i něco nového. V téhle fázi se spíš učíme zahrát staré, již vyzkoušené věci, ale není to ze zbabělosti – zkrátka jsem je dlouho nehrál, a tak mě to hrozně baví.

Prý jste také dopsal šestnáct let rozepsanou knížku...

Knížku jsem dopsal, protože jsem na ni měl konečně dost času. Už vyšla. Je o našem letitém přátelství se Slávkem Janouškem a Samsonem a jmenuje se My tři a já.