Vydání: 2007/8 Půst jako přežitý požadavek?, 20.2.2007, Autor: Jiří Macháně

Již čtrnáct století zahajuje církev postní dobu Popeleční středou. Právě na tento den v týdnu se na přelomu šestého a sedmého století posunul začátek čtyřicetidenního postu. To proto, aby se z postní doby vyčlenily čtyři neděle, ve kterých si církev připomíná Kristovo zmrtvýchvstání. Celých deset století už vycházejí na Popeleční středu z chrámů lidé, kteří přijali na čelo popelec – znamení kříže popelem.

„Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš“ (Gn 3,19), nebo „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1,15) zní ve stovkách kostelů po celém Česku z úst kněží, kteří označují čela svých farníků popelem. Kde se ale vzal? Tento symbol smrti a nicotnosti se získává pálením ratolestí – v českých a moravských diecézích nejčastěji jívových, tzv. kočiček.

Kočičky hodně čadí
„Když má farář dobrého kostelníka, tak ten si dá na Květnou neděli předchozího roku stranou část posvěcených kočiček, které pak spálí,“ vysvětluje P. Daniel Janáček z pražské farnosti v Řepích. Katedrální kostelník plzeňského chrámu sv. Bartoloměje Jan Šašek připojuje podrobnější návod: „Pálím je v takovém kotlíku a popel pak prosívám. Musí být ale bezvětří, protože popel je hodně jemný. Jednou jsem popel vyráběl kvůli větru v sakristii, ale už bych to podruhé neudělal. Kočičky totiž v závěru hoření doutnají a hodně čadí,“ dělí se o zkušenosti.
Popeleční středou začíná půst, období vnitřního usebrání. Biskup František Radkovský o něm říká, že je časem, kdy se má každý člověk zastavit a podívat se na sebe trochu z nadhledu. „Aby se člověk viděl, musí se ztišit, potřebuje mobilizovat své síly a k tomu slouží odříkání, sebezápor, napojení na Pána Boha v modlitbě a také otevření se lidem – snaha být jim užitečný,“ připomíná biskup Radkovský a dodává: „Co se týká sebezáporu, řekl bych, že dnes je mnohem těžší odříci si televizi nebo počítač než jídlo. Tak do toho!“