Vydání: 2010/11 Politické procesy 50. let, 10.3.2010, Autor: Tomáš Kutil

Česká lékařská komora schválila přelomové doporučení, které umožňuje u nevyléčitelně nemocného pacienta, u něhož není naděje na zlepšení, ukončit léčbu. Lékaři se samozřejmě musejí nadále snažit o maximální záchranu života, ale směrnice nově umožňuje ukončit aktivní léčbu těch pacientů, kteří jen přežívají na přístrojích a jejichž stav je nezvratný.

Česká medicína si dosud příliš nevěděla rady s lidmi, kteří v důsledku těžkého úrazu či rakoviny skončili napojeni na přístroje, a přestože jim mozek už nefungoval, přístroje je dlouhou dobu uměle udržovaly při životě. To se nyní mění. „Na doporučení pracovala naše etická komise celý rok. Je v něm napsáno, že každý pacient má právo na to, aby byl léčen, dokud je naděje, a netrpěl, když již naděje není,“ sdělil novinářům prezident ČLK Milan Kubek. Asociace hospiců (APHPP) doporučení ČLK přivítala. „Podle našich zkušeností jsou pacienti často intenzivně léčeni i v situaci, kdy je pro ně léčba zatěžující a byla by už na místě léčba paliativní (jejím cílem už není vyléčení, ale pouze zmírnění bolesti a zamezení tělesnému a duševnímu strádání – pozn. red.). Pacienti jsou do paliativní péče předáváni příliš pozdě, někdy jen pár hodin před smrtí,“ vysvětluje zakladatelka hospiců u nás Marie Svatošová, která věří, že díky tomuto doporučení odpadl silný argument zastánců eutanazie. Těm nejčastěji vadí, že člověk v bezvědomí a bez perspektivy zlepšení stavu je měsíce či roky napojen na přístroje.

Dříve vyslovená přání

Nová směrnice pracuje i s termínem dříve vysloveného přání, které loni uzákonili v sousedním Německu. Každý člověk má díky němu šanci se rozhodnout, kterou léčbu ještě hodlá podstoupit a kterou už nikoliv. Pokud své přání předem sepíše, lékaři by měli během léčby podle nové směrnice jeho přání respektovat. „Je to velký krok k posílení autonomie každého z nás. Lékaři samozřejmě nemusí a ani nesmí brát zřetel na přání, které by bylo v rozporu s naším právním řádem, ale pokud má někdo jasnou představu, co by například v případě těžkého poškození mozku či při selhávání funkcí dalších orgánů chtěl, nebo nechtěl, může to vyjádřit a má naději, že jeho přání bude respektováno,“ potvrzuje Monika Marková z Hospice sv. Štěpána v Litoměřicích. Zároveň ale dodává, že ještě mnohem účinnější změnu by přineslo opravdové partnerství mezi lékaři a nevyléčitelně nemocnými. „Mnozí v hospici nám říkají: ‚Kdybych věděl, jaké to bude mít vedlejší účinky, už bych tu terapii nepodstupoval a raději si to léto ještě užil s manželkou na chalupě.‘ Jiní zase – i když vědí, jak je jejich onemocnění vážné – chtějí zkoušet další a další léčbu. Až se lékaři naučí pravdivě poskytovat nemocnému všechny požadované informace o nemoci i léčbě a konečné rozhodnutí budou dělat spolu s pacientem, tehdy podle mě nastane skutečná změna,“ uzavírá Monika Marková.