Co zmůže touha po svobodě i odpuštění

Čtyři tisíce kilometrů dlouhý útěk skupiny vězňů ze sibiřského gulagu na jih přes Bajkal, Mongolsko, Čínu, Tibet až do severní Indie – to je hlavní obsah děje amerického filmu režiséra Petera Weira Útěk ze Sibiře natočeného na motivy knihy Slawomira Rawicze Dlouhý pochod (1956).

Útěk ze Sibiře je film, který může nad- chnout i zklamat. Zklamat ty, kdo od něj čekají hlubší průhledy do tématu sovětských pracovních táborů – divák zhlédne jen náznaky poměrů ve věznicích. Polský voják Janusz (Jim Sturgess), který je v roce 1940 po rozdělení Polska Hitlerem a Stalinem označen za špiona, musí čelit tomu, jak jeho vlastní žena svědčí proti němu. Nic bližšího se o něm divák nedozví – stejně jako ani o těch druhých. Teprve v průběhu útěku se dovídá víc, ale jen střípky. Třeba že motorem Januszova útěku byl návrat k jeho ženě, aby jí mohl odpus- tit. Příslušný gulag se nachází v hlubokých lesích 650 km severně od Bajkalského jezera. Tam se spolu ocitají političtí vězni různých národností, úplná „liga národů“, jak to s černým humorem nazval jeden z nich. Společně přitom sdílejí ubytovnu se zločinci nejtěžšího kalibru, kteří jsou schopni bez skrupulí kdykoli zabít – třeba proto, aby za „získané“ oblečení splatili dluh za prohru v kartách. I když mezi trestanci jsou i zrádci, připravovaný útěk několika vězňů v čele s Januszem se nakonec podaří. Skupina uprchlíků je rozmanitá. Vedle Janusze k ní patří americký „Mistr Smith“ (Ed Harris), záhadná postava člověka, který zřejmě sympatizoval s komunisty, a tak se za nimi ve druhé polovině 30. let vydal i se svým synem do Moskvy. Syna pak v procesu proti němu „použili“ a nakonec i zastřelili, což se divák dozví až ke konci a jakoby mimoděk. Členem skupiny je také ruský gangster Valko (Colin Farrell), který se k ní připojil k nelibosti ostatních. Na své hrudi si nechal vytetovat postavy Stalina a Lenina, neboť instinktivně ctí silné osobnosti. Z téhož důvodu brzy přijal i vůdcovskou autoritu Janusze – nejen kvůli tomu, že si měl v tajze poradit, ale hlavně kvůli svému pevnému odhodlání dojít k cíli.

PODMANIVÁ LIDSKOST

To nejsilnější na Weirově filmu, který byl natočen podle knihy Slawomira Rawicze (jeho paměti však nejsou historiky jednoznačně přijímány), je schopnost lidí v mezní situaci, tváří v tvář smrti, táhnout za jeden provaz. Ta parta na útěku se přitom postupně přetvářela, když někteří členové zemřeli a naopak k nim přibyla polská dívka Kristýna, na niž narazili nedaleko Bajkalu. A tak i když vnější podmínky jejich „expedice“ mohly být sotva drsnější, z filmu vyzařuje podmanivá lidskost jeho hrdinů – čemuž napomáhají i herecky zdařile ztvárněné postavy. Nakonec si přijde na své i oko diváka – a to velkolepými záběry přírodní scenérie, kterou uprchlí vězňové, vyčerpaní často až na smrt, putovali. Ať už jde o nekonečné sibiřské lesy uprostřed třeskuté zimy nebo poušť Gobi s její písečnou bouří či o pohostinnou tibetskou Lhasu vklíněnou do majestátných Himalájí.