Vydání: 2017/38 Fatimské poselství putuje Českem, 19.9.2017, Autor: Lukáš Nosek

Papež František se setkal s novými biskupy v závěru jejich kurzu, který pro ně každoročně organizují Kongregace pro biskupy a ta pro východní církve. Biskupům klade na srdce, že lidem ve svěřené diecézi mají „poskytovat nezbytné duchovní a pastorační rozlišování, vedoucí k poznání a uskutečňování Boží vůle“. Promluvu, která se soustředila na duchovní rozlišování, zveřejnilo tiskové oddělení Vatikánu.
V dnešní době se podle papeže projevuje jakási obrovská sebedůvěra, která hlásá, že čas učitelů je u konce a že si vystačíme sami. A na druhou stranu je zde „konkrétní člověk ve své osamělosti, který volá o pomoc při řešení dramatických problémů; volá o otcovské vedení na cestě; volá o uvedení do tajemství vlastního hledání života a štěstí,“ uvádí papež František.
Petrův nástupce se proto zamýšlí nad charakteristikou toho, kdo může duchovně vést: „Pouze ten, kdo je veden Bohem, má právo být uznávaným vůdcem druhých lidí. Rozlišování může učit a dávat v něm růst pouze člověk důvěrně obeznámený s tímto vnitřním Mistrem, který jako kompasová střelka předkládá měřítka k rozpoznání Božího času a jeho milosti pro sebe i ostatní.“
Tento dar není právo
Být vyvolen za biskupa je tedy podle papeže natolik vznešený a vše přesahující dar, že se nesmí brát jako získané právo či vlastnictví. „Je nutné o něj trvale prosit – to je první podmínka k tomu, abychom vnesli světlo do veškeré lidské, existenciální, psychologické, sociologické a morální moudrosti, které poslouží k rozlišování Božích cest vedoucích ke spáse všech, kdo nám byli svěřeni.“
A jak si pomoci k rozlišování? „Modlitbou,“ připomíná papež. „Rozlišování je zároveň milostí, kterou Duch udílí Božímu lidu, a ten tak vytváří prorocký lid, jenž je nadaný smyslem pro víru a duchovním instinktem, který je schopen soucítit s církví (sentire cum ecclesia),“ dodává František. Právě tento rozměr daru rozlišování coby daru pro celé společenství má mít biskup stále na paměti. „Biskup není soběstačný patriarchální kmotr, ani vylekaný a izolovaný osamělý pastevec,“ konstatuje papež.
Rozlišování podle něj předpokládá pokoru a poslušnost, a proto je třeba leckdy opustit vlastní plány a projekty a nechat je ležet ladem. „Poslušnost je třeba stále projevovat v prvé řadě vůči evangeliu, které je posledním kritériem každého skutku; vůči magisteriu, které evangelium věrně střeží; vůči normám všeobecné církve, které evangeliu slouží; a také vůči konkrétní situaci lidí, pro které chceme z pokladu církve vyjmout to, co je pro jejich spásu nejvhodnější,“ zdůrazňuje Svatý otec.
Jak už bývá pro papeže Františka typické, zmínku o pokoře a poslušnosti shrnuje do trefného bonmotu: „Pamatujte si, že Bůh už ve vašich diecézích byl, když jste tam přišli, a bude tam, až půjdete pryč.“ Nikdo na konci totiž nebude poměřován z účetnictví různých projektů a plánů, „nýbrž z růstu Božího díla“ v srdci lidí svěřené diecéze (1 Petr 2,25).
Závěrem pak Svatý otec vybídl přítomné biskupy, aby nezapomněli na osu svého života i povolání: „Prosím vás, mějte stále svědomitě před očima Ježíše a jeho poslání, které nebylo jeho, nýbrž Otcovo, a předkládejte lidem – stejně zmateným a dezorientovaným jako včera – to, co jim Ježíš dokázal dát: možnost osobního setkání s Bohem, volbu jeho života a růst v jeho lásce.“