Vydání: 2011/45 K. J. Erben, 2.11.2011, Autor: Jiří Prinz

294 hořících svící připomnělo v neděli v pražské svatovítské katedrále tragickou oběť bezmála tří set československých vlastenců, kteří po atentátu na Heydricha zahynuli v koncentračním táboře Mauthausen. Během čtení jejich jmen vzdali hrdinům poctu zástupci církví, armády, Sokola či Junáka. Zádušní mši svatou celebroval pražský arcibiskup Dominik Duka.

„Byli to lidé, kteří uvědoměle přinesli oběť nejvyšší,“ říká jeden z iniciátorů akce historik Jaroslav Čvančara, podle něhož oběti nacistické perzekuce pocházely z řad příbuzných a spolupracovníků paraskupin Anthropoid, Out Distance a Silver A. „Byla válka. Bylo jasné, co je to za válku a že útok na Heydricha není teroristickou akcí proti legálnímu politikovi. Šlo o vojáka, který byl jedním z architektů genocidy a koncentračních táborů. Nejstarší z nás si navždy budou pamatovat ty rudé plakáty s černými seznamy, každý den novými, na nichž byla jména masové pomsty nacistů. Jsou hodni úcty. Na všechny dnes myslíme,“ zdůraznil arcibiskup Dominik Duka. Dosud téměř neznámou skutečností je, že mezi těmito spolupracovníky parašutistů byl i římskokatolický kněz P. Otto Stanovský. Ten sice nebyl, tak jako oněch 294 vlastenců, popraven v koncentračním táboře Mauthausen, zemřel však nedlouho po válce na následky krutého žalářování. Spolu s představiteli české pravoslavné církve totiž po atentátu na Heydricha jednal o možnosti bezpečného úkrytu parašutistů v některém z katolických kostelů či klášterů. Události však byly rychlejší. „Začátkem července 1942 byl P. Stanovský zatčen gestapem. Protože v době heydrichiády o ukrytých parašutistech neučinil oznámení – „věděl a nepověděl“ – byl v prosinci 1943 odsouzen pro velezradu k smrti. Půl roku pak čekal v Berlíně-Plötzensee na výkon trestu,“ říká Jaroslav Čvančara, který se osobou P. Stanovského dlouhodobě zabývá. Podle jeho slov duchovní nakonec popraven nebyl, neboť v důsledku intervence Frankovy manželky mu byl trest změněn na doživotní žalář. „Zbytek války pak strávil v německé káznici ve Straubingu. V květnu 1945 se sice vrátil, ale s podlomeným zdravím. Ze svobodného života se dlouho netěšil. Na konci srpna 1945 ještě sloužil v chrámu sv. Víta requiem za padlé parašutisty a na sv. Václava 1945 vykonal pouť s Palladiem země české do Staré Boleslavi. Na následky válečných útrap zemřel 5. prosince 1945,“ uzavírá Jaroslav Čvančara.