'Tábor' v koncentračním táboře Flossenbürg

Rok co rok přijíždí do bavorského městečka Flossenbürg více než stovka mladých lidí z různých zemí Evropy, aby se na místě bývalého koncentračního tábora setkali s lidmi, kteří pobyt v něm přežili. Minulý týden zde spolu byli již poosmé.

Na travnaté ploše v obrovských zelených stanech s vojenskými lehátky, které zapůjčil německý Bundeswehr, letos strávili týdenní pobyt mladí lidé z Belgie, Česka a Slovenska, Francie, Maďarska, Německa, Polska i Ruska. „Uspořádat toto setkání byl nápad pamětníků, kteří se zde poprvé sešli v roce 1998. Tehdy (bylo jich zde jen asi okolo deseti), vyslovili myšlenku, že by sem rádi jezdili dál a vyprávěli své příběhy mladým lidem,“ říká Jörg Schröder z Evangelische Jugendarbeit, která si organizování celé akce vzala na starost. A tak se již rok poté v místech, kde se udály nejhorší nacistické zločiny, uskutečnil první „tábor“. Jörg Schröder popisuje, jak ho vždycky hluboce osloví to, že pamětníci najdou sílu se do Flossenbürgu vracet: „Vyprávějí vzpomínky, které se jim vybaví třeba jen tady, často se jim o nich mluví velmi těžce, někdy pláčí, ale přesto za rok přijdou zase, protože mají vnitřní pocit, že je třeba, aby o tom mluvili.“
Prostory památníku připomínají spíš rozlehlý park a nezasvěcený návštěvník si v první moment asi sotva dokáže představit, co všechno se v těchto místech odehrálo. „Vidíte tady tu uličku? Tudy jsme vcházeli do tábora. Tady byly vězeňské sprchy a támhle chtěli postavit plynovou komoru,“ popisuje skupince Čechů Milouš Wolf, který se do Flossenbürgu dostal ve svých osmnácti letech. V jeho papírech stálo RV - návrat nežádoucí. Důvod byl ten, že jeho rodina ukrývala lidi, kterým hrozilo zatčení gestapem. „A tady bylo popraviště. Na háky, jaké znáte od řezníka, zavěsili člověka a nechali ho viset, dokud nezemřel,“ pokračuje ve výkladu pan Wolf. Mezitím jen lehce nakloní hlavu a pozdraví protijdoucí spoluvězně - Francouze, kteří kráčí s další skupinkou. „Mám přátele z celé Evropy a jsou to přátelství skutečná, je mezi námi velká sounáležitost. Musíme vidět i to pozitivní, co to přineslo,“ vypráví.

...ABY SE TO NEOPAKOVALO
„Bylo to ještě daleko horší, než jsme schopni říct slovy, ale prostě se to stalo. Nemyslete si, nám mnohým dělá velké potíže o našich zážitcích z koncentračního tábora mluvit, ale uvědomujeme si, že existuje nebezpečí, že se to může opakovat. A proto jsme tady,“ říká skupince mladých křesťanů paní Hana Hošková, která se do koncentračního tábora dostala v necelých patnácti letech. Přežila možná jen díky tomu, že při vstupu do tábora uvedla, že je o tři roky starší, a tak byla uznaná za „práceschopnou“ a nešla do plynu jako ostatní děti.
Nejen jim, ale vůbec všem obětem patřily nedělní vzpomínkové akce. Židovský památník a kaple „Ježíš v žaláři“ v areálu památníku se v neděli dopoledne zaplnily stovkami lidí různých národností: mladých, očitých svědků a pamětníků i jejich potomků. Nedaleko popraviště a kamenného sloupu, který byl postaven na památku všem obětem, se pak sešli k oficiálnímu pietnímu aktu. „Přestože jsme s těmi, kdo přežili, strávili jen pár dní, ovlivní to naše budoucí myšlení a jednání. Jejich příběhy nás hluboce zasáhly a uvědomujeme si, že bylo těžké jim naslouchat, ale ještě těžší bylo je prožít. Tyto příběhy uchováme ve svých srdcích a odvezeme si je do svých domovů,“ prohlásili zde mladí ve svém poselství pamětníkům. „Navždycky si to budu pamatovat,“ říká téměř se slzami v očích sedmnáctiletá Denisa. Nejvíc s ní prý otřásl pohled na krematorium, kde se pálili mrtví vězni. „Ve škole jsme se o tom učili, ale zkušenost, kterou jsme tu zažili, nám žádná učebnice nedá,“ popisuje její vrstevnice.
A tak zatímco tito mladí lidé přemýšlejí, jak získané poselství předají dalším generacím, které už nebudou mít tu možnost s očitými svědky se setkat, potkávám ve vlaku cestou do Prahy skupinku jejich vrstevníků. Jsou přiopilí, s vyholenými lebkami, vagonem se rozléhá hlasitá hudba s nacistickými výkřiky. Jeden má vojenské boty a řetězy okolo pasu, jiný je jen v ponožkách, další má tričko s nakreslenou vyzáblou postavou, psem a nápisem „továrna na kosti“. Pozvedají lahve s pivem a na tělo si lepí obrázky s hákovým křížem. Výrazy v obličejích ale nemají zlé. Možná jen „nevědí, co činí“.

Tábor Flossenbürg, zřízený počátkem května 1938, byl určen pro údajné „kriminální“ a „asociální“ vězně. Ti museli pracovat na zdejších nalezištích žuly. Později k Flossenbürgu SS zřídila ještě tzv. odloučené tábory - byla jich asi stovka a pracovaly v nich i ženy. Na smrt byli do Flossenbürgu později přiváženi také ti, kteří připravovali atentát na Hitlera nebo političtí a náboženští představitelé různých států. Z počátečních 400 uvězněných (1938) stoupl během roku počet vězňů na 2 500 a koncem války jich tu bylo až 15 tisíc. Během takzvaných pochodů smrti po vyhnání z tábora zemřelo asi pět tisíc vězňů, a když 23. dubna 1945 američtí vojáci tento tábor osvobodili, našli v něm 1 500 smrtelně nemocných lidí, z nichž většina zemřela v následujících týdnech.
(red)