Ve Vánocích se skrývá tajemství, které má moc se nás hluboce dotknout. Týká se narození, původu a dětství: něčeho jemného a zároveň traumatického, co nás provází celý život. Přišli jsme na svět obklopeni laskavými gesty i omezeními skutečných lidí, kteří jsou nositeli radostí a nadějí, ale zároveň smutků a úzkostí. Vstoupili jsme do dějin, které jsou neklidné i požehnané. Stejně tak věčný Boží Syn přijal naše tělo, které v sobě nese nekonečnou krásu i velkou nejistotu.

Letos v červenci jsem si při návštěvě země, odkud pochází moje rodina, přál hlouběji proniknout do tohoto tajemství, které nám umožní žít se soucitem a nadějí, pokud mu to dovolíme. Procestoval jsem různá místa a setkal se s mnoha lidmi, naslouchal jejich slovům a vzpomínal na jména, v nichž se minulost prolíná s budoucností, jako na zdroj odvahy a síly do dalších dnů.

Dar víry nás nevytrhává z dějin ani nás nepřenáší do jiného světa. Naopak nám odhaluje, jak moc nás Bůh miluje a jak moc miluje náš domov. Svěřuje nám péči o jeho rány a o každého tvora. Pán, který se zde narodil a žil, který zde miloval a povolal nás k oddanosti a důvěře, se na konci světa vrátí. Dal za nás svůj život a zachraňuje nás, ale ne bez nás samotných.

„Zde“ a „dnes“ jsou vánočními slovy. Narození Páně obnovuje naše zrození, náš původ, naši zemi jako Bohem milovaný a navštívený prostor i čas. Ty nejsou ideální, nýbrž skutečné – stejně jako tehdy Betlém. Nesou v sobě rozpory a důsledky mnoha rozhodnutí, která ovlivňují přítomnost a přinášejí otázky, co bude. Bůh je s námi. Tato skutečnost je obsažena v samotném Ježíšově jménu: Emmanuel, Bůh s námi.

Bůh je přítomen i v tom, co není svaté, v tom, co nám připadá ošklivé. Je přítomen mimo kostely a domovy, mezi těmi, jimž se „slušní“ lidé snaží vyhnout. Vánoční evangelium přináší do liturgie a do každého domova to, co se do společenských konvencí nevejde, aby ukázalo, že Bůh je tak radikálně nový, až nás to mate. Bůh je tak lidský, že ho nepoznáváme. Je důležité slyšet to v kontextu Evropy a ve světě plném konfliktů, kde se Boží jméno tak často používá jako zbraň proti druhým. Je zřejmé, že se často obracíme k Bohu, jenž se liší od toho, kterého zjevil Ježíš.

Naděje je akční

Betlémské dítě, jeho rodina, okolnosti jeho narození, útěk do Egypta, dospívání v Nazaretě, jeho poslání učit a uzdravovat, jeho umučení, smrt a vzkříšení – to nás neomylně učí, na kterou stranu dějin se máme dívat. Ne na nacionalismy, ne na ozbrojené mocnosti, ne na ty, kdo pustoší stvoření a lidské bratrství, nýbrž na chudé, pokorné, rodiče, děti, oběti, tvůrce pokoje a mučedníky, kteří jsou Božím tělem. Vánoce jsou pro nás výzvou, abychom se k nim přiklonili, k Němu v nich. To jsou Vánoce. S tímto dítětem může svět znovu začít. Změna může přijít od těch, kdo jsou na okraji. Existuje silná a zároveň jemná moc, jež se zcela liší od hrubé síly.

Vánoční příběh mluví i o našem původu, neboť ukazuje, že žádná doba není špatná a nikdo není méně vhodný, že Bůh jedná a že naděje je akční. Betlémští pastýři si možná také stěžovali na svět: když v očích světa znamenáme málo, často propadneme skepsi a skleslosti. Přesto v nich muselo být stále něco živého, když měli tu noc odvahu vstát a vydat se k dítěti, aniž něco namítali proti zvěsti, kterou uslyšeli. Totéž platí pro nás: naše naděje ještě nezemřela.

Vánoce nám vyprávějí náš nový příběh: Bůh začíná tvořit svět znovu od místa, kde se nacházíme v tomto okamžiku dějin. Bůh nám ukazuje sourozence, které máme vedle sebe a s nimiž se můžeme starat o ty, kdo nás potřebují, ale také o náš společný domov: „Na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení!“