Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Zpravodajství|Z domova|Na cestě se děje naše proměna

Na cestě se děje naše proměna

25. 6. 2024

Tisk

Začínající doba prázdnin je pro mě už mnoho let dobou poutí, časem, kdy se vydávám na cesty. Ostatně i dovolené jsou většinou spojené s cestováním.

image:Image Na cestě se děje naše proměna
„Na pouti je stejně důležitá cesta jako cíl. Možná někdy i důležitější. Na cestě se totiž děje naše proměna. Vycházíme ze svých jistot, bereme si s sebou jen to nejnutnější a soustředíme se na to, aby nás naše kroky osvobodily od toho, co nás poutá k zemi, od všednosti, každodennosti, nebo dokonce k zlozvyku či hříchu,“ připomíná biskup Stanislav Přibyl. Snímek Josef Polehňa / Člověk a Víra

Letošní rok je pro mě v něčem nový: s biskupským svěcením jsem se vydal na další etapu své životní cesty, která ale není zdaleka jen moje, protože je spojená se životy mnoha lidí v litoměřické diecézi.

Život každého věřícího křesťana se odehrává v neustálém pohybu. Je to dynamická cesta, na které neustále přicházejí nové a nové podněty, získáváme tak zkušenosti a zrajeme.

Je to jakási přirozenost našeho náboženství, která je nám vlastní od té doby, kdy jsme byli vyhnáni ze zahrady. Cesta je naším údělem stejně jako stále novou šancí. Obdivuji Abraháma, který se prostě vydal na cestu, aniž by věděl, kam má dojít. Věděl však, že nepůjde sám. Šel tam, kam jej vedl Hospodin. Abrahámovým cílem bylo místo, které Hospodin ukáže. Stejně tak tomu bylo u Mojžíše. Nejprve sám odešel do Midjanu, kde se setkal s Hospodinem v hořícím keři, a potom vyvedl svůj národ z jistoty egyptského otroctví na cestu ke svobodě, ovšem plnou nejistot. To jsou klasické případy poutníků Starého zákona.

Ani v novozákonních příbězích tomu není jinak. Mám rád zvláště dvě cesty. Tou první je cesta Mariina k Alžbětě do Judských hor s Ježíšem pod srdcem. Její cíl byl jasný: pomoci své příbuzné, ale proměnil se v nádherné setkání a chvalozpěv, který si církev dodnes denně připomíná, když se Magnificat modlí v nešporách.

Vyjít ze svých stereotypů

Mou druhou oblíbenou novozákonní cestou je ta do Emauz. To je pouť v její esenciální podobě. Z obtížné a únavné cesty se stává prostředek proměny obou učedníků, protože s nimi jde Ježíš. Zatím nepoznán, ale zapalující srdce. Z Jeruzaléma vyšli dva zklamaní lidé, do Emauz přišli nadšení učedníci. V cíli pak poznali Zmrtvýchvstalého.

Mám rád cesty a mám rád poutě. Jsem ale tak trochu podobný emauzským učedníkům: nikdy se mi na cestu nechce. Kdo mě zná, ví, jak se ošívám, když mám někam odcestovat. Ale domů pak přijíždím jako proměněný – a jako nedotčený onou zkušeností nechuti vyjít ze svého komfortu domova se znovu a znovu vydávám na nové cesty.

Doba prázdnin a dovolených je dobou, kdy vycházíme ze svých stereotypů a změna, včetně nepohodlného cestování, je prostředkem k načerpání nových sil. Cestu samotnou bereme často jako nutné zlo a snažíme se zkrátit si ji na minimum. Ostatně proto se dopravujeme stále rychlejšími a rychlejšími dopravními prostředky. Ale platí, že čím rychleji cestujeme, tím méně z cesty zažijeme. Letecká doprava někdy způsobí, že jsme doslova přesazeni z jednoho místa na druhé: skokem se změní čas, podnebí, jazyk i kultura. Ale co víme o cestě? Autem už je to lepší, i když pohodlná jízda na dálnici je současně nudná, zvláště v poslední době, kdy jezdíme většinu času v jakýchsi korytech ohraničených protihlukovými bariérami. Podobné to bývá i vlakem, ale ten má výhodu, že se v něm dá žít: člověk se může projít, najíst, napít a z okna je přece jen něco vidět.

Nejkrásnější je chůze

Mnohem hezčí jsou cesty na kole, kdy člověk tak nějak cítí tíhu země, ale také může zažít krásu přírody se vším, co k tomu patří: s jejími zvuky a vůněmi. Vůbec nejkrásnější je chůze, protože můžeme vidět svou cestu jaksi zblízka: s květinami, brouky, malými zvířaty – a hlavně se pěšky dostaneme tam, kam se nedostaneme žádným dopravním prostředkem. Nejdůležitější na každé takové cestě je ale cíl. Cesta, jakkoli krásná, je jen prostředkem k jeho dosažení.

Vraťme se ale k tomu, co nám ukazuje Písmo. Biblické postavy zpravidla necestovaly, ale putovaly. A protože se Písmo dívá na Boha, svět a člověka jako na protagonisty díla spásy, mají všechny tyto cesty kromě svých cílů ještě jeden velký: přiblížit se Bohu. Zde vidím jeden podstatný rozdíl mezi všemi cestováními a poutí. Na pouti je stejně důležitá cesta jako cíl. Možná někdy i důležitější. Na cestě se totiž děje naše proměna. Vycházíme ze svých jistot, bereme si s sebou jen to nejnutnější a soustředíme se na to, aby nás naše kroky osvobodily od toho, co nás poutá k zemi, od všednosti, každodennosti, nebo dokonce k zlozvyku či hříchu. Proto považuji pěší pouti za velmi důležité. Pokud jen trochu můžeme, jděme na pouť alespoň kousek pěšky. Není to jen askeze, ale takové putování, krok za krokem, s únavou v nohách a potem na čele, které nás má a může opravdu proměnit. Můžeme si například uvědomit, že jsme spíše nedostateční než schopní, spíše slabí než silní, že prostě potřebujeme Boží požehnání a pomoc bližního, abychom mohli žít svůj život alespoň trochu dobře. Obtíže cesty nejsou nutným zlem, ale prostředkem k naší konverzi.

No, a pak jsou ještě jiné cesty. Při nich nemusíme jít vůbec nikam nebo jen málo. Jsou to cesty ducha, našeho vnitřního člověka. I ty patří k době prázdnin a dovolených. Mám na mysli ty vzácné chvíle, kdy jsme v tichu, kdy se pokojně můžeme věnovat modlitbě, četbě Písma a další křesťanské literatury, přemýšlení a rozjímání. Je to příležitost k jakési vnitřní pouti, kdy si můžeme opět uspořádat svůj život tak, aby modlitba „buď vůle tvá“ nebyla v našem provedení jen prázdná slova, ale opravdový životní postoj, neboť kouzlo svatosti je v prožívání přítomného okamžiku podle Boží vůle. A i když se na našem vnějším životě nic nemění, můžeme v takových vzácných chvílích ujít velký kus cesty životem. Půjdeme-li s Kristem, bude náš život proměněn. Proměněn k tomu, abychom se po době prázdnin a dovolených mohli znovu, s novým elánem a možná podstatně jinak pustit do svých každodenních činností.

Předchozí článek Následující článek
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou