18. 2. 2025
|„Známý výrok Karla Marxe tvrdí, že dějiny se opakují dvakrát: Poprvé jako drama a podruhé jako fraška. Právě tento výrok mi v poslední době často přichází na mysl,“ píše křesťanskodemokratický poslanec o situaci na Slovensku.
V roce 1991, kdy Vladimír Mečiar opustil vítězné hnutí Verejnost proti nasiliu a založil vlastní stranu HZDS, měla tehdejší vládní koalice jen těsnou většinu. Předseda Křesťanskodemokratického hnutí (KDH) Ján Čarnogurský tehdy prohlásil, že bude-li na Slovensku ležet moc na ulici, on ji zvedne a postaví se do čela vlády a politického boje proti nastupujícímu mečiarismu. Proti rostoucí moci populistického předsedy HZDS se tehdy postavilo hlavně KDH, které vzešlo z disentu, a stála za ním většina slovenských biskupů, s nimiž se členové hnutí znali z dob komunismu. Ke KDH se pak přidaly další politické strany.
Dnes se v podobné situaci od listopadu 1989 nacházíme podruhé. Vládní koalice Smer – Hlas – SNS, která po volbách v roce 2023 začala vládnout s většinou pouhých čtyř poslanců, je v každodenní krizi: není schopna zahájit parlamentní schůzi, vede proti sobě na veřejnosti mediální spory, vzájemně se obviňuje z korupce, alkoholismu, osobních zájmů a dalších neřestí. Moc už téměř leží na ulici, ale kdo ji má dnes zvednout a postavit se do čela zápasu, když samotná opozice nemá vůdce, který by dokázal všechny sjednotit? Nacházíme se tedy ve druhé fázi Marxova výroku, kdy se opakovaná historie stává fraškou? Nejprve si popišme dnešní politickou a duchovní situaci na Slovensku.
Po odchodu Petra Pellegriniho ze strany Smer s ním odešli lidé, kteří kdysi tvořili ideovou a intelektuální elitu této strany. Strana Smer je dnes homogenním tělesem lidí, kteří jsou závislí na svém vůdci, ale její volební potenciál se zřejmě naplnil. Na kandidátní listině SNS se do parlamentu dostala řada „pronárodních“ uskupení, jež se ovšem mezi sebou od začátku hádají. Ve straně Hlas panuje napětí, aby je Ficův Smer nakonec nepohltil. Odtud pramení boj o vedoucí pozice, například o post předsedy parlamentu, aby se Hlas mohl od Smeru nějakým způsobem odlišit. Budoucí potenciál Smeru představuje pouze nacionalistická Republika, která by byla pro Róberta Fica z mezinárodního hlediska velkou zátěží. Fico se tudíž snaží získat na svou stranu KDH, protože v něm je záruka stability, kterou by potřeboval k vládnutí.
K získání KDH, respektive k nalezení rezervoáru hlasů, si tento bývalý komunista zvolil tezi obrany Slovenska před progresivismem, na níž chce vést hlavní linii svého politického boje a udržet se u moci. A zde nachází úrodnou půdu mezi katolíky: mezi mnoha kněžími, biskupy a tzv. národně křesťanskými silami. Součástí tohoto boje je jeho kritika Bruselu a hledání útočiště v těchto otázkách v „křesťanském“ Rusku. Zde se Fico shoduje i s názory bývalého premiéra Jána Čarnogurského. Ale právě zde poprvé silně narazil. Ve chvíli, kdy jeho možný nástupce, místopředseda parlamentu a bývalý policejní prezident
bor Gašpar, vypustil tezi o možném vystoupení z EU, vyrostl na Slovensku tak silný občanský odpor, s nímž nepočítal, a nyní celá vláda v čele s ním stále prohlašuje, že vystoupení z EU nepřichází v úvahu. Tento boj ovšem prohrál.
Už je jen otázkou, zda se v současné opozici zrodí taková spolupráce, která by mohla po volbách převzít moc. Poté, co jsme uhájili své zakotvení v západní civilizaci, nás v příštích volbách čeká jediná výzva: zda si dokážeme vládnout sami bez korupce, která v řadách těch, kdo jsou u moci, často nabývá byzantských rozměrů. Pokud se to stane jednotícím motivem, jemuž se aspoň na čas podřídí i ideologické rozpory mezi dnešními opozičními stranami, existuje pro Slovensko naděje, že se opakovaná historie a zápas nemusí stát fraškou. Vybavují se mi slova Alexandra Dubčeka, když jsme se na jaře 1992 setkali a hovořili o společenském pohybu, jenž vedl ke slovenské samostatnosti. Tehdy mi řekl: „Kdybych věděl, že na to máme, šel bych do toho.“ To je tedy naše výzva a naše naděje: dokázat, že na to máme!
Autor je bývalý disident, prezidentský kandidát a nyní poslanec za KDH.