Ještě předloni se třiadvacet tuzemských „kojeňáků“ (zařízení pro nejmenší děti do tří let) staralo o 410 miminek a batolat. Na konci loňského roku už to byla jen stovka dětí (a těch do tří let jenom pět desítek). I o ně už je dnes postaráno – jak ujišťuje Ministerstvo práce a sociálních věcí. Kde tyto děti jsou? Poučené hlasy se shodují, že v raném dětství potřebuje každý člověk bezpečnou a láskyplnou náruč, má-li se zdravě vyvíjet a později vést normální a spokojený život. Přesto se jen menší části této „poslední stovky“ podařilo najít zázemí v rodině – buď té vlastní, nebo náhradní. Celých 58 % přešlo do ústavu jiného typu.

Někdy prakticky není jiná možnost. Jen mezi touto stovkou, uvádí ministerstvo, trpí třetina závažným postižením nebo nemocí, které vyžadují speciální péči. Jindy by cesta byla, vlastní rodiče se ovšem starat nemohou (např. si odpykávají trest ve vězení) nebo toho nejsou schopní (třeba vzhledem k vlastnímu špatnému zdravotnímu stavu, nemocné psychice či závislostem, chybějícímu materiálnímu zázemí a domovu). A případní náhradní rodiče si netroufají, například proto, že by měli přijmout hned několik sourozenců najednou. I sžívání s jedním nebo dvěma přijatými dětmi přitom na novou rodinu klade nároky, počínaje hned praktickou otázkou, kde s tak početnou rodinou bydlet a jak zorganizovat její provoz.

Svůj domov nemá přes 6 300 dětí

Dětí v ústavní péči je v republice aktuálně více než 6 300. Zájem nabídnout jim rodinu by mezi páry i jednotlivci byl, jenže zdaleka ne v poměru „jedno dítě – jedni žadatelé“. Většina těchto dětí není tzv. právně volná (rodičovská práva k nim nadále mají biologičtí rodiče), a nelze je tedy adoptovat, což by si žadatelé přáli častěji. Pěstounů je u nás zhruba 12 tisíc, většina z nich se ovšem stará o děti svých příbuzných – o své vnuky, neteře či synovce. Další nabízejí tzv. přechodnou péči, tedy poskytují dětem domov nejdéle jeden rok, než se vyřeší jejich situace, aby se mohly vrátit k biologickým rodičům nebo přejít k trvalým pěstounům. Přechodných pěstounů je u nás aktuálně 786, z toho 64 volných. Míří k nim například miminka z babyboxů. Počet se pak dorovnává dlouhodobými pěstouny, prostor pro nové dítě má mezi nimi nyní 128 rodin. Další lidi s otevřeným srdcem proto neustále poptává ministerstvo i neziskové organizace ve všech krajích. Najdeme mezi nimi také ty křesťanské, včetně diecézních center pro rodinu nebo poboček Charity.

Rodiče zvláštního určení

Výběr a nezbytná příprava dlouhodobých pěstounů ani výběr vhodného dítěte, kterému by se u konkrétních náhradních rodičů dobře dařilo, nejsou okamžitou záležitostí. V řádu týdnů potom probíhá seznamování s dítětem, než se přistěhuje do nové rodiny. Některé může mít v tomto okamžiku za sebou už hodně lopotnou cestu se čtyřmi, pěti nebo i více zastávkami: odebrání z biologické rodiny, Klokánek nebo „děcák“ a pak například ještě dočasnou „pěstounku“. A také horší věci. Ředitelka Institutu náhradní rodinné péče Natama, psychoterapeutka a vědkyně Petra Winnette, která se zaměřuje na raný neurobiologický vývoj dítěte a na význam primárního pečovatele pro jeho další sociálně-emocionální vývoj, vysvětluje: „Tyto děti mnohdy zažily ztrátu, opuštění, šly ‚z ruky do ruky‘ a jejich pečovatelé se stále střídali, a tak se nikde nemohly citově připoutat a naučit se, jak si vytvořit blízký vztah,“ shrnuje.

„Pamatují si, že byly opuštěny, mohou si pamatovat, jak byly odebrány z rodiny, byly svědky zlých událostí nebo oběťmi týrání. Mohou trpět následky jako úzkostnými stavy a poruchami, posttraumatickou stresovou poruchou, rychle a prudce reagovat – a to vše si přenášet do dalšího života. To všechno vyžaduje specifické rodičovské kompetence a mnoho času, lásky a pozornosti,“ sděluje psychoterapeutka. „Moderní výzkumy jednoznačně ukazují, že děti s ranými adverzními zkušenostmi (ACE, tzn. zážitky, které způsobují silný stres, včetně neposkytnutí základních tělesných či emocionálních potřeb – pozn. red.) potřebují intenzivní individuální pozornost, strukturu a řád, přijetí a dlouhodobou stabilitu v blízkém rodinném vztahu,“ dodává Petra Winnette. A zdůrazňuje, že v jedné rodině by nemělo být více než jedno až dvě děti s takovými problémy. „K zásadním principům pomoci těmto dětem patří také odborná podpora rodičů,“ doplňuje terapeutka.

Co dokáže nabídnout kompetentní a milující náhradní rodina a proč sama potřebuje dobrou přípravu a nejen spoustu odhodlání a vytrvalosti, ale také profesionální podporu a doprovázení, ukazujeme v malé ochutnávce na následující dvoustraně.