O smlouvě se Svatým stolcem se v médiích objevuje řada podivných tvrzení: od zákazu nedělního prodeje, přes ztížené rozvodové řízení, po neomezené zpovědní tajemství. Také se tvrdí, že je tajná, a přitom si ji každý může přečíst. O čem tedy je?

Budeme rozvíjet dialog se Svatým stolcem, podnikneme kroky ke sjednání nové smluvní úpravy vzájemných vztahů a zasadíme se o její ratifikaci,“ zní pasáž programového prohlášení vlády, kterou prosadila KDU-ČSL a její představitelé. Nyní vláda tento úkol naplnila, schválila připravený text smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem, kterou pak 24. října podepsal premiér Petr Fiala spolu s vatikánským státním sekretářem Pietrem Parolinem. Dne 1. listopadu byl návrh odeslán do parlamentu, jehož souhlas je potřebný k finální ratifikaci prezidentem. Obě komory budou o návrhu jednat v příštích měsících, snad rychle a úspěšně.

Vyjednávání byla poměrně rychlá, ale nikoli triviální – z obou stran se ho účastnili špičkoví právníci a konzultace probíhaly napříč resorty a dikasterii (vatikánskými úřady). Opakovaně bylo potřeba zasazovat možné varianty textu do souvislostí. Vyjednavači si také byli vědomí hlavních cílů: aby smlouva přinášela prospěch lidem a aby se neopakoval neúspěch roku 2003, kdy podobná smlouva neprošla parlamentem. Vláda usilovala i o to, aby jednání probíhala co nejrychleji. Nakonec se již na začátku léta 2024 podařilo připravit návrh k politickému schválení.

Vzhledem k citlivosti tématu a zájmu o věci týkající se církve je až podivuhodné, že se povedlo udržet samotný text v utajení během vyjednávání i po schválení vládou – až do slavnostního podpisu. V tu chvíli byl zveřejněn a je úsměvné, jak v některých polemikách autoři zapáleně tvrdí, že je stále tajný. Naopak je třeba vyzdvihnout profesionální mlčenlivost všech zúčastněných – až do chvíle otevření návrhu demokratickému skrutiniu.

Česko se tedy přiblížilo k tomu, aby konečně uzavřelo se Svatým stolcem jako subjektem mezinárodního práva reprezentujícím katolickou církev mezinárodní smlouvu, jako mají všichni naši sousedé i většina evropských států.

Tato mezinárodní smlouva, symbolická a relativně skromná rozsahem, vyvolává, jak bylo výše zmíněno, i kritiku. Dá to rozum, téma na pomezí státních a duchovních pravidel a zásad přináší otazníky. Odpovědi na ně jsou přitom z hlediska práva ČR srozumitelné. Na první pohled smlouva neobsahuje nic, co by už stávající český právní řád neznal, včetně respektování zpovědního tajemství.

Objevila se nejistota ohledně definice zvláštně znějícího pojmu „pastorační pracovník“ a jeho role při zachovávání zpovědního tajemství. Termín byl zvolen, protože je to paradoxně Svatý stolec, kdo na rozdíl od našeho trestního zákoníku pojem „duchovní“ nezná (zná jen vysvěcené osoby – pozn. red.), zatímco pojem „pastorační pracovník“ je dostatečně srozumitelný pro oba dotčené právní řády. Výslovný odkaz na podmínky stanovené zákonem pak při použití jiného pojmu zajišťuje, že okruh osob, jimž podle Smlouvy přináleží obdoba zpovědního tajemství, je identický s okruhem osob podle § 368 trestního zákoníku. Další obavy pramení z domněnky, že výkon zpovědního tajemství bude díky smlouvě neomezený. Česká republika však pouze uznává zpovědní tajemství, jeho rozsah je upravený právními řády Česka a Svatého stolce, a ze smlouvy ho tedy nelze vykládat jako neomezené právo. Svatý stolec si byl při uzavírání smlouvy plně vědom ustanovení § 367 trestního zákoníku (Nepřekažení trestného činu). Navíc podle čl. 2 Smlouvy církev v České republice požívá právní subjektivity v souladu s českým právním řádem, tj. vstupuje nejen do práv, ale i do povinností. Konečně, v případě sporu o rozsah zpovědního tajemství by o záležitosti rozhodovaly české soudy.

Jde však o mezinárodní smlouvu, která má podle Ústavy přednost před zákonem, takže kdyby například výše uvedená trestně-právní ustanovení přestala platit, byla by dál aplikovatelná z titulu této smlouvy. Neméně důležité je, že ačkoli se smlouva formálně týká jen římskokatolické církve, budou z ní prostřednictvím ústavní zásady rovného zacházení profi tovat také další církve a náboženské společnosti i jejich věřící. Aniž by pro ně smlouva vytvářela povinnosti.

Obecný přínos

Přínosem smlouvy, koncipované jako lidskoprávní (vůbec se netýká záležitostí majetkových či školských, natož kalendářních, nedělního prodeje či rozvodů), má být pomoc a podpora všem občanům ČR, nejen katolíkům nebo věřícím obecně. Potvrzuje právo na duchovní službu v různých typech zařízení i při výkonu veřejné služby – na náklady a pr ostředky katolické církve. Zakotvuje právo na církevní manželství, právo zřizovat církevní právnické osoby, vyzdvihuje spolupráci státu a církve při ochraně kulturního dědictví.

Smlouva nepřináší odpovědi na některé bolestivé aspekty moderních dějin církve, nýbrž je důstojným milníkem v dlouhé a pestré historii vztahů mezi Českem a jeho obyvateli a Svatým stolcem.

Autor je náměstek ministra zahraničí a místopředseda KDU-ČSL.