Co je podle vás autorita?

Můžeme se na ni dívat z mnoha pohledů. Je to vždycky „vztahová“ záležitost. Nemůžete být autorita pro někoho, kdo vás jako autoritu nepřijímá nebo vámi pohrdá. Tedy není to tak, že když má někdo postavení, peníze či vliv, je nutně autoritou. V tu chvíli má moc. A to není totéž. Autorita je podle mě jedna z mnoha podkategorií moci. Policista, kterému zločinec nedůvěřuje, není pro něj autoritou, i když je jí z hlediska společenské definice – může vykonávat moc, zadržet zločince. Ale psychologicky se autoritou stává až v momentě, kdy by ho zločinec přijal jako člověka, jehož je dobré z nějakého důvodu poslechnout, inspirovat se jím a podobně. Tím, že někoho začnu považovat za autoritu, mu vlastně psychologicky předám část moci nade mnou.

V čem může být autorita prospěšná?

Pomáhá nám lépe a snadněji žít – ve světě, sami se sebou i ve společnosti lidí. Hledáme, vytváříme a uznáváme autority, aby za nás rozhodovaly, aby nám ušetřily tápání, aby nám ukazovaly, co je dobré – a abychom si tak zjednodušovali naše fungování ve světě, protože nikdy nemůžeme být schopni zjišťovat a rozhodovat všechno sami. Na to je náš sociální a kulturní svět příliš složitý. Například chci-li řešit daňový problém nebo vyléčit žlučník, nemusím studovat desítky knih, ale obrátím se na autoritu v oboru. Ušetřím tím vlastní kapacity a zvýším pravděpodobnost dobrého řešení. Podobně postupuji, když se chci inspirovat, jak mi může pomoci psychologie s řešením životního problému. Obrátím se na autority v oboru nebo přečtu jejich knihy – a to mi podstatně zkrátí přemýšlení, hledání a tápání.

Jak naopak vypadá její zneužití?

Oddělme především zneužití autority od zneužití moci, to je širší pojem. Zmiňovaný policista, politik či šéf zneužije svoji moc – chce po nás věci, které jsou proti naší vůli nebo které by po nás chtít neměl. Může tak učinit, protože má velkou moc a my se mu třeba psychologicky neumíme bránit, bojíme se rizik, vyhození z práce a podobně. Zneužití psychologické autority je mnohem horší a více zraňující čin. A to právě proto, že jde o zrazení naší důvěry, kterou jsme autoritě dali. Je to v širším slova smyslu zneužití lásky, opravdu odporný akt. Oběti škodíme nejen samotným činem zneužití, ale mnohonásobně více právě tím, že jí psychologicky ukazujeme: „Podívej, ty jsi mi věřila, a takhle to dopadlo. Druhému proto nikdy nevěř. Důvěra není dobrá věc.“ Pokud tuto zkušenost oběť příliš zobecní, což se pod tíhou traumatu snadno děje, nebo má-li mnoho podobných zkušeností (jako dítě třeba nikdy nezažila nic výrazně jiného), zcela to destruuje její pohled na svět, druhé lidi i na seb e. Opravit naučenou nedůvěru v lidi či ve svět, tedy neschopnost milovat, je velmi obtížné. O klasickém zneužití autority ve smyslu psychického či sexuálního zneužívání se dnes hovoří hodně a je to dobře. Za daleko větší problém dnes ovšem považuji nadměrné či nesprávné užívání autority, což je o jeden stupeň méně než její zneužití. Není to tak traumatizující, jak o tom mluvím výše, často to dokonce od druhých vyžadujeme. „Ať to někdo rozhodne. Ať to někdo vezme pevně do rukou!“ Ale právě proto, že nejde o zjevný nemorální akt, takové nadměrné uplatňování autority mnohem více tolerujeme, a dokonce považujeme za správné.

Proč se ve společnosti najde takové množství lidí, kteří jsou ochotni podřídit se člověku, jenž autoritu zneužívá?

Jistě bychom mohli mluvit o tzv. „autoritářské osobnosti“, pro niž je typické vyžadování silné autority nad sebou a poslušnosti pod sebou. Ale opět je důležitější dívat se na problém optikou nižší míry patologie než rovnou zkoumat autoritářské osobnosti. Do jisté míry totiž nadměrně vyžadujeme autority skoro všichni. Pro náš život jsou potřebné, ovšem zjednodušení a hotová „řešení“, která za nás přinášejí, mohou také znamenat, že se něco podstatného nenaučím, nestanu se tím, kým bych se měl stát – protože jsem delegoval problém příslušné vnější autoritě. Když nepročtu ty knihy o žlučníku či daních, něco kvůli tomu nebudu vědět. Zde to asi není zásadní. Nicméně v mnoha jiných životních oblastech se velmi negativně projeví, že k něčemu nedojdu sám, vlastním úsilím či chybováním. To je tedy důvodem, proč často vidíme onu nadměrnou ochotu podřídit se autoritám. Je to pro nás zkrátka pohodlné a alibistické. Nechceme věci řešit, brát za ně osobní zodpovědnost – v církvi, ve veřejném prostoru, ve společnosti, kdekoli. Domnívám se, že taková pozice je vysoce nekřesťanská, je vlastně odmítnutím převzít zodpovědnost za vlastní život a rozhodnutí, která v něm činíme.

I my se můžeme někdy stát autoritou. Jak poznat, že s ní už nezacházíme zodpovědně?

Takovým osobním protijedem ke špatnému užívání autority je zaprvé kultivace vlastní osobnosti. Pokud je mou hlavní životní motivací „být dobrá autorita“ nebo „mít dobrou pověst“ či „být u lidí populární“, budu mít vždy tendenci nesprávně je užívat a fixovat se na ně. Svůj život musím postavit na něčem jiném než na moci či slávě. Přerovnat si hodnoty. A tomu se učím jen pomalu. Jestliže to však umím, beru takovou autoritu spíše jako svěřenou službu. Taková hezká ověřovací otázka zní: „Pokud bych tuto autoritu/popularitu/ moc ze dne na den ztratil, jak moc bych tím trpěl? Jak bych dále žil?“ Zadruhé je podstatná široká a rozmanitá znalost světa a ruku v ruce s ní jdoucí tolerance a schopnost pochopit, že věci mohou být v pořádku i jinak, než si myslím, že je to nejlepší. Jedině podívám-li se i za vlastní humna a hranice svého kmene, mohu jako autorita zodpovědně rozhodovat o tom, co je v rámci těch vlastních humen dobré.

To je takřka celoživotní úkol.

V krátkodobějším horizontu je důležitá otevřená komunikace. Nejsem-li ochoten nejen slyšet, ale také poctivě promýšlet, co mi druzí říkají, už vlastně v tu chvíli svou autoritu zneužívám. A v neposlední řadě je to tak prostá a mocná technika, jako je poctivá denní reflexe (zpytování svědomí) s upřímnou snahou podívat se na vlastní chyby a slabiny. Pokud to dělám denně a do hloubky, není možné, abych na chyby nebo nesprávné užití svého charismatu, popularity či moci, která je mi svěřena, po jisté době nepřišel.