Bylo to nedávno, někdy na jaře 2020, když jsem v jednom novinovém článku nazvaném „Boží ajťák“ poprvé zaznamenala Carlovo jméno – s tím, že má být vbrzku blahořečený. Rok poté již u nás vyšla kniha Blahoslavený Carlo Acutis, jejíž autor Nicola Gori je postulátorem kauzy Carlova blahořečení. Právě díky němu se k nám před pár lety dostala i nepatrná, „putovní“ schránka s ostatky blahoslaveného teenagera z Milána, která začala svou požehnanou pouť po farnostech. Dnes už by se mezi katolíky našel jen málokdo, kdo o něm ještě neslyšel.

Normální kluk, ale…

Vyrůstal v Miláně, ačkoli se narodil 3. května 1991 v Londýně (jeho rodiče tam byli za prací, právě když čekali své první dítě). Maminka Antonie říká, že Carlo byl živé a radostné dítě, hodně zvídavé a vždycky dost napřed: v pěti měsících začal mluvit, ve čtyřech letech uměl číst a psát. Ke sportu moc netíhnul, nicméně v rámci školní nabídky vyzkoušel ledacos a naučil se i obstojně lyžovat, rád chodil na pěší výlety nebo hrál s kamarády fotbal jen tak pro radost. Sám se učil hrát na saxofon a jako většina teenagerů měl rád muziku, ale i svou tlupu psů a koček: natáčel s nimi vtipné „akční filmy“, které pak promítal pro pobavení rodičům a kamarádům. Byl spíš mírné a vstřícné povahy – nesnášel hrubou sílu, nechtěl se prát. Rozhodně však nebyl plachý či zakřiknutý, spíše velice komunikativní, všude oblíbený.

Výjimečný „tah na branku“

Ve škole ve všem nevynikal, ale byl velice hloubavý, psal výborné eseje a byl nadprůměrně nadaný na matematiku a informatiku. V tomto oboru si sám načítal vysokoškolská skripta a rád si vyměňoval poznatky s dospělými programátory, kteří dosvědčují, že v oblasti IT byl opravdu geniální. Pozoruhodné na tom však je, že se svou vášní pro počítače nedal pohltit. V osmi letech dostal jako dárek playstation, ale když si někde přečetl, že řada dětí v USA se léčí ze závislosti na počítačových hrách, sám si stanovil dost přísný limit, kolik času chce hraní věnovat. Na nových technologiích ho spíše fascinoval ten ohromný potenciál, který by šel využít pro dobro. Například léto před svou smrtí programoval webové stránky dobrovolnické služby pro jezuitské gymnázium, kde už rok studoval, a dokončoval internetovou prezentaci o eucharistických zázracích, která ještě před jeho blahořečením doslova obletěla svět: zhlédlo ji více než 10 000 farností (viz kniha Eucharistické zázraky ve světě, TV Lux 2024).

Vlitá moudrost

Rodiče tvrdí, že jeho nezvyklá zbožnost od útlého věku byla darem z nebe: od tří let tahal při procházkách svou chůvu či maminku do kostela, nosil kytičky Panně Marii, zapaloval svíčky u kříže. Když se dnes ptají jeho maminky, kde se to v něm vzalo, odpovídá: „Jestli si myslíte, že ze zbožné výchovy, jste na omylu. My jsme byli s manželem úplně mimo, pokřtění pohani. To Carlo nás přitáhl zpátky k životu z víry, to on nás zachránil!“ Časem se ukázalo, že má evidentně „vlitou moudrost“ od Ducha Svatého. V jeho počítači se později našla řada duchovních zamyšlení (z nichž mnohá si dnes můžeme přečíst v knize Antonie Acutis Tajemství mého syna, kterou právě vydává Doron) a také několik duchovních bonmotů, navenek prostinkých, zato trefných: mají svou hloubku. Od jedenácti let už míval katecheze pro menší děti – a zdá se, že dosti dobré. Ve čtrnácti pak byl oficiálně součástí týmu pro přípravu mladších spolužáků na biřmování.

Carlo rád navštěvoval poutní místa, většinou s maminkou a babičkou – jen v Itálii si jich oblíbil spoustu: Pannu Marii Růžencovou v Pompejích, kterou velice ctil, jeskyni zjevení sv. archanděla Michaela v Garganu, San Giovanni Rotondo (hrob otce Pia), Bolsenu či Lanciano, kde se udály slavné eucharistické zázraky. Hodně ho zajímaly životy svatých: byli to hlavně sv. František z Assisi (Acutisovi si zde později pořídili domek, aby tam mohli trávit většinu léta), pasáčci z Fatimy, otec Pio z Pietrelciny, sv. Gemma Galgani, od níž se naučil více spoléhat na své anděly strážné, svatá Rita atp. Krátce před smrtí se mu splnil sen – s rodiči navštívil Fatimu… Prostřednictvím těchto zjevení objevil smysl přímluvné modlitby a drobných obětí přinášených z lásky za druhé.

Prameny Carlova duchovního života

Pannu Marii měl velice rád, proto i mariánská poutní místa. Sám si našel vztah k růženci, modlil se ho skoro denně. Nicméně dobře věděl, že Matka Boží ukazuje na Ježíše – a právě on byl středobodem jeho života. Jeho vztah s Kristem se živil ze dvou pramenů: z Božího slova a eucharistie.

Carlo si denně četl v Bibli, evangelia uměl téměř nazpaměť (ve škole někdy paní katechetce „nadhazoval“ biblické odkazy, když nevěděla). Důležité ovšem je, že Boží slovo vnímal jako pokrm pro duši, jako důležitý nástroj změny smýšlení.

Pokud jde o tajemství eucharistie, jeho „dálnice do nebe“, jak ji rád nazýval, Pán mu dal pochopit velikost této svátosti do hloubky, kterou postrádají mnozí z nás dospělých i po létech života v církvi. Eucharistii pokládal za životodárný pramen, zdroj Boží lásky, živoucí Ježíšovo Srdce, jež potřebuje přijímat, s nímž se potřebuje sjednocovat, aby byl proměňován k jeho obrazu. (Z toho důvodu ho tak fascinovaly eucharistické zázraky, u nichž se moderními metodami zjišťuje, že jde o tkáň lidského srdce.)

Sám toužil po svatém přijímání, takže k němu přistoupil výjimečně již v sedmi letech. Od té doby si přál být denně na mši svaté; paradoxně musel vždy přemlouvat někoho z dospělých, aby ho doprovodili. A jak tohle tajemství víc a víc objevoval, nepřestával žasnout nad tím, jak jsme k němu lhostejní: „Na fotbalový zápas se stojí fronty a lidé se rvou o předražené vstupenky, zatímco ve svatostánku je přítomný živý Bůh, a kostel zeje prázdnotou…“

Dobrovolná skromnost a soucit s chudými

Rodina Acutisových byla finančně dost „za vodou“, a to i prarodiče z obou stran, ale Carla to naštěstí moc nepoznamenalo. Snad jen v tom, že odmalička myslel na chudé a znevýhodněné ve svém okolí. V knize Tajemství mého syna paní Antonie vypráví celou řadu epizod, jak už jako malý kluk vnímal nouzi lidí bez přístřeší nebo přistěhovalců, ze svých úspor se angažoval v Adopci na dálku, nosil jídlo či teplé oblečení bezdomovcům atp. Ve službě chudým byl velice akční a praktický, možná o to víc, že si uvědomoval, v jakém nadbytku žije celá jeho rodina. Dá se říct, že si časem vypěstoval svou „soukromou charitu“.

Kromě velké štědrosti vědomě pěstoval dobrovolnou skromnost. Když mu ukradli krásné nové kolo, klidně vytáhl z garáže to staré oprýskané a jezdil do školy na něm. A když mu maminka chtěla koupit dvoje nové boty na začátku školního roku, udiveně namítal, že přece ty staré ještě slouží, nač tedy takový výdaj. Nákupy luxusního zboží, kdy se platí hlavně za značku, z duše nesnášel.

Nečekaný odchod do nebe

Carlo zemřel v nemocnici v Monze 12. října 2006 – necelý týden poté, co doma ulehl s domnělou chřipkou. Až z krevních rozborů mu zjistili akutní leukémii. Věděl, že umírá, v posledních dnech hodně trpěl, přesto zůstal naprosto vyrovnaný, stále ohleduplný a vděčný i k ošetřovatelům: vyzařovalo z něj něco tak zvláštního, že na něj dodnes vzpomínají. Vnímal bolest svých rodičů, ale zároveň se těšil do nebe, vždyť tam celým svým životem směřoval.

Před smrtí ještě těšil svou maminku, která s ním byla v nemocnici. Slíbil jí, že jí dá shůry znamení své přítomnosti. Zhruba tři měsíce po smrti se jí zjevil ve snu a předpověděl své blahořečení i svatořečení – i to, že maminka ještě bude mít dítě. Ve 44 letech se jí narodila dvojčata, Francesca a Michele – a aby nebylo pochyb ohledně tohoto „dárečku“, termín porodu byl vypočítán na 12. říjen, tj. den Carlových narozenin pro nebe. A ve věku deseti let se již v Assisi účastnili Carlova blahořečení.

Pověst svatosti se šíří po světě

Několik měsíců před blahořečením bylo tělo exhumováno z rodinného hrobu v Assisi a mírně restaurované vystaveno k uctívání v bazilice Santa Maria Maggiore (tzv. Santuario della Spogliazione), kde je doposud. Carlo zde leží v prosklené rakvi v džínách a ve své oblíbené mikině: sympatické znamení, že svatost se rodí uprostřed všednodennosti a že je dosažitelná každému z nás, kdo žijeme své životy uprostřed těch nejběžnějších kulis.

Už při Carlově pohřbu, jehož se účastnily tisíce lidí (!), se udály první zázraky. Do kostela se nevešla paní s rakovinou prsu, ale v ten den byla uzdravena. Zázraky se začaly množit – údajně nemine den, aby nepřišla zpráva o milosti shůry na jeho přímluvu, a to ze všech koutů světa.

U jeho rakve dnes prakticky neustává proud poutníků, pořád se zde někdo modlí… A není divu, Carlo byl velkým přímluvcem již tady na zemi, natož v Boží blízkosti! Například 8. července 2022 zde proklečela několik hodin i zoufalá paní Liliana původem z Kostariky. Její dcera Valeria studovala ve Florencii a pádem z kola utrpěla těžké zranění hlavy neslučitelné se životem. Tentýž večer začala navzdory prognózám dýchat bez přístrojů a do dvou měsíců byla úplně zdravá, začátkem září pak přijela s matkou do Assisi poděkovat. Tento případ byl zevrubně prozkoumán lékařskou komisí Vatikánu a potvrzen jako nevysvětlitelný: stal se podkladem pro Carlovo svatořečení, které by se mělo konat příští rok v Římě.

Po celém světě dnes vznikají modlitební skupiny a společenství mladých lidí pod jeho patronátem, přinejmenším v Itálii se mnozí snaží pokračovat v jeho „misii po internetu“. Carlo Acutis si cestu nejen k mladým razí sám, zájem o jeho příběh a životní „know how“ spíše narůstá. Připomíná to snad jen posmrtnou popularitu Terezie z Lisieux, patronky misionářů. Že by se tam nahoře ti dva domluvili? To by bylo moc dobře, protože nějaké to „přiobrácení“ potřebujeme všichni jako sůl. A neváhejme ho v tom směru prosit o přímluvu.

Autorka je teoložka a publicistka. Pracuje také pro nakladatelství Paulínky a Doron, kde právě vychází kniha Tajemství mého syna od Antonie Acutisové.