Církev se od počátku opírala o dva sloupy, svatého Petra a Pavla, o symboly moci: klíče a meč. Klíče, které jsou v rukou mocných v církvi a otevírají bránu království jen vyvoleným. Klíče, které chrastí v kapsách papežů i kostelníků a rachotí při otvírání portálů, kterými vstupují hodné ovečky. Meč – symbol války a boje, meč dvojsečný – symbol Božího slova, které proniká až do morku kostí. Tyto velké symboly potřebovala církev vyvážit symbolikou dívky s růžemi, Beránka, který se nechá hýčkat malou karmelitkou. Terezie v pozdní církvi, dušené ateismem, sype déšť růží a malé skutky lásky. Dítě adoruje Dítě, ptáček se choulí do náruče Otce, nechává se vyzvednout Ježíšovým výtahem na jeho Srdce.

Na svět přišel benjamínek

Ještě na konci roku 1872 psala Terezčina matka Zélie svému bratru Isidoru Guérinovi s obavou: „Doufám, že to tentokrát dobře dopadne.“ Měla už za sebou čtyři dětská úmrtí – předčasně odešly tři dcery (z nichž jedna se už před Terezičkou jmenovala Terezie) a syn Josef. Bála se i o poslední dítě, které bylo na cestě. Těsně po porodu Zélie hlásila: „Včera se narodila dceruška, o půl dvanácté v noci. Je opravdu silná a má se k světu, řekli mi, že váží osm liber, ale tomu nevěřím… Trpěla jsem dobrou půlhodinu, bolesti předtím nepočítám. Pokřtěná bude zítra, v sobotu, zveme vás na oslavu. Marie (Terezčina sestřenice) bude kmotrou, za kmotra bude ještě jeden chlapec.“

Symbol růže se objeví v Terezčině životopise už záhy, k jejímu narození napíše její tatínek Louis Martin krátkou básničku, ve které veršuje: „Poupě právě vykvetlo, v krásnou růži ať se rozvine.“ Když pak Terezie ve čtyřiadvaceti letech umírala v klášteře v Lisieux dohnána tuberkulózou, slíbila, že po smrti „sešle na zem déšť růží“. Růže se staly jejím poznávacím znamením.

Malý klášter u Martinů

Jak víme z Terezčina životopisu, který nám zanechala v Příběhu jedné duše, růže jejího pozemského života nesly na svých stoncích mnoho trnů: předčasnou smrt maminky, Terezčinu první smrtelnou nemoc, kterou prodělala v dětství, z níž se uzdravila díky zázračnému úsměvu Panny Marie. Následovalo další trní: odchod dvou starších sester, „náhradních matek“, Pavlíny a Marie, do karmelitánského kláštera, Terezčin málem marný boj o předčasný vstup do kláštera – a nakonec také suchopárný život v klauzuře, který musel být pro energickou a dynamickou povahu mladého děvčete utrpením.

Kde se v rodině Martinových vzala tak náročná zbožnost, že se všechny jejich dcery chtěly stát řeholnicemi? Louis Martin, meditativně založený hodinář pocházející z vojenské rodiny, požádal už ve dvaadvaceti o vstup k bernardinům v klášteře Grand-Saint-Bernard, ale jelikož neovládal latinu, poslali ho domů. Maminka Zélie pocházela z vesnice, její mimořádně přísný, až despotický otec byl četník. Také ona se neúspěšně pokusila o vstup do kláštera v Alençonu. Terezčini rodiče měli nakonec i v manželství natolik vznešenou představu o čistotě, že spolu prvních deset měsíců po svatbě žili jako bratr a sestra – dokud jim to jejich zpovědník nerozmluvil. Není proto divu, že běžný život rodiny připomínal život v klášteře s poměrně dlouhými ranními i večerními modlitbami a s každodenní návštěvou kostela. Martinovi ovšem nebyli „jen“ zbožní, měli i rozvinutý smysl pro charitu – pan Martin platil výdaje za jedno vyděděné dítě, pomáhal nemocným s epilepsií a navštěvoval umírající. Jeho manželka ho v tom všemožně podporovala.

Hromada dobrých skutků

Zkusme pootevřít tři okénka do života Terezie z Lisieux a podívejme se na Terezku jako dívku, spisovatelku a řeholnici. Ve všech třech polohách se projevil génius této dcery západofrancouzské Normandie, v každé trochu jinak.

Jako dítě byla až nesnesitelně uplakaná a přecitlivělá. Maminka ji vlastně nekojila, protože se u ní hned po porodu projevily skryté zárodky rakoviny prsu, na jejíž následky zemřela, když byly Terezičce čtyři roky. Její „náhradní matka“, sestra Pavlína, odešla pak po pár letech do kláštera, načež se Terezka nervově zhroutila a málem ji to stálo život. Jako holčička vynikala důmyslem a vynalézavostí, na svůj věk byla nesmírně bystrá, už ve dvou letech říkala, že půjde do kláštera. Svazovala ji úzkostlivost. Jednou plakala, že ji nepřijali do přípravy na první svaté přijímání, jindy že neměla samé jedničky, pak třeba že měla ve škole trému. Nakonec ji ze školy museli vzít domů a dostala na vyučování guvernantku. Milovala tiché a dlouhé vycházky s tatínkem v parcích a rybaření, ona mu říkala „můj Králi“ a on jí „moje Královničko“ – byla jeho hýčkaným benjamínkem.

Zároveň byla potomkem podnikatelů a jablko nepadlo daleko od stromu. Maminka dokázala ještě během Tereziina života vytvořit spolu s manželem v krajkářském oboru výnosný byznys a Terezka to později přenesla také do své rané spirituality. Ve zbožnosti neměla v rodině konkurenci, nosila u sebe zvláštní růženec třiceti dobrých skutků, kde každé zrníčko byl jeden skutek. Před prvním svatým přijímáním odříkávala Ježíši malé modlitbičky a plnila zbožné úkony – a skóre bylo vysoké: za 68 dní celkem 1 949 malých obětí (27 denně) a 2 773 drobných modliteb (40 denně)! Skoro to zavánělo obsedantní posedlostí statistikami a výkony. Tato raná modlitební euforie byla naštěstí pouze první fází jejího duchovního zrání.

Muselo u ní dojít k zásadnímu setkání, které proměnilo její život a pohled na Boha. Tomu bodu obratu se v Terezčiných životopisech říká Vánoční zázrak – její proměna z uplakané třináctileté dívky v dospělou ženu je dostatečně známá. Plodem té tiché události je její misijní zápal, který se nejdřív realizoval v podobě modlitby za vraha dvou žen a malého dítěte Henri Pranziniho, o němž se dozvěděla z novin a kterého si vzala za své „první dítě“. Odsouzenec na smrt při popravě políbil kříž, což Terezku přesvědčilo o vyslyšení jejích modliteb. Od té doby přijala za své modlitby za hříšníky, dokonce později v klášteře říkala, že pokud by ji nevzali ke karmelitkám, šla by do veřejného domu a obracela na víru tamní prostitutky.

Po odchodu dvou starších sester na Karmel se rozhodla je následovat, ovšem bylo jí tehdy teprve čtrnáct a věděla, že to nebude jen tak. U tatínka, který měl pro svou nejmladší dceru slabost, sice souhlas získala, ale zásadně proti byl její opatrovník strýc Isidor Guérin, ale také církevní představení, biskupský vikář a zástupce lisieuxského kláštera. Známá je její cesta s normandskými poutníky do Říma, její stručný rozhovor se stařičkým papežem Lvem XIII., který na ni působil jako „mrtvola“ – vše barvitě a s humorem popsala v memoárech. Nikdo ji tehdy nemohl zadržet, třebaže ji aspoň zdržovali v nástupu na Karmel, kam vstoupila v patnácti letech. Je zajímavé, že o budoucnosti této mladé dívky rozhodovali jenom samí mocní muži, ani jediná žena.

Konečně Karmel!

Život v kontemplativním klášteře na jednu stranu připomíná pohyb „veverky v kole“ a může se stát pohodlnou kasárenskou rutinou: hromadné vstávání na zazvonění, sborové recitování žalmů na stanovených místech v chórových lavicích s přesně danými a vyžadovanými pohyby, úklonami, vstáváním a sedáním. A k tomu všemu přísná kontrola! Práce zadávaná představenými, řízená rekreace, konzumace jídel při předčítání z duchovní literatury, úzkostlivé dodržování i těch nejmenších předpisů asketických, hygienických, stravovacích, kázeňských… V tom všem musí řeholnice najít Boha i bližního. Víra, nebo lépe důvěra, že to má smysl, musí hory přenášet a musí být nad a za tím vším, jinak řeholnice vypadne z kola ven. Klášterní život kontemplativních řádů je nesen mentalitou jemných náznaků, úsměvů nebo i přísných gest, trestajících pohledů a přepokorných omluvných úklon, soukromé i kolektivní askeze. Skoro nic se neděje v soukromí. Každé slovo od spolusester nebo představených se přežvýkává dvakrát i třikrát, protože v tichu klauzury je jakýkoli hlas, zvláště kritický či káravý, nebo i jen jeho náznak, slyšet mnohem silněji než ve světě kolem.

Na druhou stranu může být takový život pro připravené duše požehnáním. Terezie si vysnila rajskou zahradu a nalezla místo, kde zpočátku bodaly ostny sesterské nepřejícnosti, jízlivých poznámek a despektu od duchovních souputnic, které Terezii buď záviděly její radostnou povahu, nebo její umělecké nadání. Osudovými ranami vyzkoušená Tereziina osobnost překonala mnoho nesnází vůlí a zbožností.

Brzy se v klauzuře projevilo Terezčino mimořádné hudební, básnické i obecně lidské nadání a sociální inteligence. Po prvním šoku se dokázala vypořádat s nepřejícími sestrami, s ústrky těch „praktičtějších“, které se na „měštku“ dívaly spatra, se závistí. V klášteře napsala devět divadelních her (dvě o své hvězdě Johance z Arku) a 54 básní, které byly většinou příležitostné k narozeninám, svátkům a slibům spolusester. Nejde ale o nějaké veršovánky, její poezie má někdy až mystický ponor. A psala také dopisy nejrůznějším adresátům – ty nejživější a nejobsažnější jsou adresované rodným sestrám Pavlíně a Celině, v závěru života si dopisovala také se dvěma misionáři na Dálném východě.

Asi tři roky před smrtí dosáhla Terezie podivuhodné křesťanské zralosti v době, kdy zjistila, že je na smrt nemocná. Představená ji požádala, aby sepsala své paměti, které jsou jedinečným dokladem jejího odkládání jednotlivých slupek skutkařské zbožnosti ve prospěch naprosté odevzdanosti do Božích rukou. Právě poslední období jejího života se nápadně podobá vrcholnému mystickému období její učitelky a jmenovkyně Terezie z Avily. Ovšem pro Terezku zůstává Bů h zahalen mlhou a temnotou a mystického spojení dosáhla jen asi ve dvou výjimečných okamžicích, které zaznamenala na konci svého Příběhu. Malá cesta „zrníčka písku“, za které se pokládala, se stala její duchovní výzvou pro celé následující století. Úcta ke „kvítku z Lisieux“ dnes přerostla hranice západní církve a „růžová svatá“ je hrdinkou i v mnoha muslimských zemích severní Afriky a Blízkého východu.

Autor je salesiánský kněz a publicista. Na konci září mu v nakladatelství Portál vychází kniha Růže z Lisieux. Proměna svaté Terezičky. Miloš Doležal pro knihu napsal třináct básní.