Na kurzech meditace někdy nabízíme cvičení, ve kterém účastníci s pomocí imaginace mají hledat místo, kde by se mohli setkat s Bohem. Často je pro ně objevné, kde všude ho nacházejí. Ostatně i křesťanská mystika nás učí vidět Boha všude: v přírodě, která nás odkazuje na Tvůrce, ve tváři bližních nebo v různých životních situacích, v nichž se nás Hospodin ujímá. Pán se chce nechat najít všem, kdo mají otevřené srdce, a vtěluje se i skrze ně do tohoto světa.

Nestát se překážkou pro hledající

Evangelium této neděle odkrývá žárlivost Ježíšových učedníků. Projevovali nelibost nad mužem, který Ježíšovým jménem konal podobné skutky jako oni. Jejich pobouření prozrazuje, že si chtěli uchovat privilegované postavení členů Mistrova kruhu. Nechtěli se s nikým dělit o dary uzdravovat nemocné a vyhánět zlé duchy, kterými je Pán obdařil. Dokonce se snažili onoho muže zastavit a zabránit mu v konání dobra. Ježíšova slova lze chápat jako výzvu k větší velkorysosti a otevřenosti: „Kdo není proti nám, je s námi“ (Mk 9,40).

I dnes může velmi snadno jakákoli skupina věřících (farnost, sbor, komunita, řád, duchovní hnutí, církev apod.) mít sklon k elitářství, trvat na nějakých výsadách, vytahovat se před druhými, přesvědčovat sebe i jiné o své výjimečnosti a chovat se tak, jako by měla monopol na páchání dobra. Církev slouží jako důležitý prostor, ve kterém se lidé setkávají s Bohem. On se však chce přiblížit každému člověku a rád využije jakýkoli způsob, aby se mu dal poznat. Věřící, zvláště tam, kde si jsou příliš jisti svou pravdou a spravedlností, se pak lehko mohou stát pro takové hledající spíše překážkou než pomocí.

Ve společnosti vidíme, že Bůh koná své dílo lásky i prostřednictvím osob, které nejsou organizovány v žádné církvi, ale nezřídka jsou lepšími lidmi než křesťané. Často se setkávám například mezi učiteli, zdravotníky, humanitárními pracovníky, ale i mezi docela obyčejnými smrtelníky s těmi, kteří sice „nechodí do kostela“, ale svými pevnými postoji a poctivým životem nás věřící zahanbují. Jsou ochotní dávat vysoké částky ve sbírkách za oběti různých katastrof, nezištně pomáhat běžencům, být nablízku lidem na okraji… Bůh je jistě přítomen v tomto světě i díky těmto lidem, byť neznají katechismus, ani nikdy nečetli evangelium. I o nich by možná Ježíš prohlásil, že nejsou daleko od Božího království (srov. Mk 12,34).

Čtení této neděle jsou vážným varováním pro křesťany, aby jejich srdce pýchou nezkamenělo, aby druhým nebránili konat dobro a tím být blízko Bohu. Vždyť každý z nás věřících se tak lehko může stát balvanem, který tarasí cestu ke spáse druhým, kamenem úrazu (řec. skandalon), o který zakopávají a ztrácejí tak rovnováhu.

Naopak Bůh je všude tam, kde je agapé, opravdový, nejen předstíraný zájem o bližního. Ale agapé má mnoho podob, tváří a jmen: může se projevit jako blízkost, vlídnost, vnímavost, laskavost, pozornost, starost o druhého, nebo dokonce něha a objetí. Projevuje se přitom více činy než vznešenými slovy nebo velkohubými slogany.

Být pro druhé bratrem či sestrou

Když Matka Tereza přebírala v roce 1979 v norském Oslu Nobelovu cenu za mír, převzala ji jménem nejchudších z chudých, tedy jménem těch, kterým zasvětila život. Jak tehdy zdůraznila, je „důležité si uvědomit, že láska, aby byla opravdová, musí bolet“. Hned také ukázala, že to myslí vážně. Přesvědčila organizátory, aby zrušili obvyklý banket u příležitosti předání ceny a poskytli ušetřené peníze potřebným. Oslovilo to tehdy mnoho obyčejných lidí, kteří pak uspořádali sbírku pro chudé a vybrali ještě větší obnos, než jaký se ušetřil zrušením slavnostní hostiny.

Jako křesťan je každý z nás povolán k tomu, aby byl pro druhé Kristem, aby štědrostí bojoval proti lakotě, byl nablízku zbloudilým, obvazoval rány světa, hájil spravedlnost proti bezpráví, byl pro druhé bratrem či sestrou. Bůh přebývá tam, kde lidé i v tomto potemnělém světě vystupují na obranu svobody a spravedlnosti, budují vzájemnou důvěru, porozumění a smíření.