Legendy jsou považovány mnohdy za vybájené příběhy, které nemají se skutečností mnoho společného. Jenže středověké legendy jsou velmi důležitým svědectvím o ideálech a požadavcích doby, ve které vznikaly.

V čem spočívá smysl legendy?

Ve světle legend je sv. Václav představován jako vladař vzdělaný, dobře vychovaný sv. Ludmilou a kněžími, úspěšně vládnoucí a přitom zbožný, vedoucí život spíš mnišský než světský.

První staroslověnská legenda o sv. Václavu to vyjadřuje takto: „Když Václavův otec Vratislav zemřel, dosadili Čechové na stolec předků Václava. Ten byl milostí Boží dokonalý ve víře. Všem chudým prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedal ukřivdit, všechny lidi, bohaté i chudé, miloval, přisluhoval služebníkům Božím, mnohé kostely zdobil zlatem.“ Co tyto charakteristiky znamenají? Především to, že v době vzniku legend ideál evropského křesťanského panovníka vypadal právě takto. Václavův život musel tomuto ideálu ve skutečnosti do značné míry odpovídat, jinak by se nemohl stát po své smrti nositelem tohoto obrazu.

Samozřejmě, že legenda potlačí negativní rysy a vyzdvihne či „dokreslí“ rysy kladné. Smyslem legendy ale není prezentovat světce v ideální podobě proto, aby se podpořil vznik jeho úcty. Úcta ke světci a jeho svatořečení totiž vzniku legendy zpravidla předcházejí. Legendy byly psány proto, aby se četly a tak pohnuly posluchače či čtenáře k realizaci předloženého ideálního obrazu. Zde tedy máme před sebou první zřetelný vliv svatováclavské úcty na náboženský život, a tedy na život vůbec právě prostřednictvím legendy, když zdůrazňovala, jak by měl ve své době křesťanský panovník vypadat.

Další vlivy svatováclavské úcty můžeme vidět, pokud si všimneme rysů, které byly v historii na postavě knížete a světce Václava postupně zdůrazněny. Vypovídá o tom výtvarné umění i slovesná tvorba. Postava Václavova je totiž, poněkud schematicky řečeno, představována postupně jako postava mučedníka, knížete a konečně jako postava jediného a trvale legitimního panovníka České země.

Světec je nejprve viděn jako mučedník, tedy člověk, který následuje Krista, i když ho to nakonec stojí život. Je ale mučedníkem z této země, a je knížetem, který v této zemi vládne. Zde se spojuje křesťanství s národním prvkem. Toto spojení je potom znázorněno a v podstatě zhmotněno v nejcennějším předmětu našich korunovačních klenotů, totiž ve svatováclavské koruně. Ta je znakem krále, tedy nejvyššího pozemského vládce, a je v ní trn z Kristovy trnové koruny. Není rozhodující, zda jde o trn pravý. Rozhodující je symbol spojení vladařské role s rolí Kristova následovníka.

Obraz Václava – rytíře, jak jej známe například z výzdoby svatováclavské kaple v pražské katedrále, měl zavazovat všechny, kdo nosili jeho korunu, k ušlechtilým rytířským způsobům. Čili k určitému mužskému ideálu křesťana v době rozkvětu rytířstva.

Jediný a trvalý vládce

Vraťme se ale ještě k Václavovi – vládci. Jeho spojení s touto zemí je jednoznačné a nepochybné. Je tím, kdo se vlády ujal a tuto zemi zhruba deset let dobře spravoval. Historicky ne zcela jasně doložená, ale mnohokrát opakovaná záležitost s odváděním tributu (stříbro a voli) sousednímu německému vladaři nesvědčí především o slabosti (tvrdší Boleslav jednal později podobně) jako spíš o státnické prozíravosti a o snaze neutrácet ve zbytečných půtkách lidské životy. Václav jakožto vládce není dobyvatel, násilník, pohádkový rek. A Vládce – světec je ochráncem země. Tento prvek, tedy vnímání knížete Václava jako nebeského ochránce země, sehrál nepochybně důležitou úlohu jak v povzbuzení národního sebevědomí, tak v důvěře, že všechny spory není možné a nutné vyhrát jen hrubou silou a vojenskou převahou.

Velmi zajímavé je zjištění, že po celá staletí byl kníže Václav chápán jako jediný a trvalý vládce české země a všichni králové jako ti, kdo tuto zemi spravují z jeho pověření. Z tohoto hlediska nebyl panovník národu cizí a byl určitým způsobem Václavovi odpovědný.

Úryvek z přednášky v Mníšku pod Brdy v rámci oslav 250letého výročí posvěcení kostela sv. Václava.

Redakčně upraveno.