Čím vás právě Kamilin příběh tak zaujal, že jste se ho rozhodl předat čtenářům?

Impulz vzešel vlastně zevnitř rodiny. Diskutovali jsme svého času o disentu s Patrikem Bendou, jedním z Kamiliných synů, a přišla řeč i na maminku. A mně došlo, jak moc se zaměřujeme – když soustředíme pohled na aktivity disentu – na mužské osobnosti a často nevidíme ženy disentu. Navíc Kamilu jsem vnímal jako velmi silnou osobnost, ač jsem ji znal jen jako přednášející na fakultě. Tak se to vše nějak spojilo. Mojí ambicí bylo nahlédnout dovnitř fungování disentu včetně rodinné reality.

Kdy a jak kniha vznikala?

Byl to poměrně dlouhý proces. Kamila není jednoduchý respondent v tom, že mluví velmi úsporně: je vidět, že se věnuje celý život matematice a logice. K mnoha věcem jsme se museli vracet, více je rozvinout, rozplétat další souvislosti. Začali jsme těsně po covidu, ale i tak jsou to nějaké tři roky, kdy jsem Kamilu navštěvoval, nahrával, přepisoval, doplňoval atd.

Jaké období v knize pokrýváte? Které postavy společnosti a církve na stránkách potkáme?

Rozhovor jsme vzali doslova od počátku do dneška. Věnovali jsme se dětství, škole, zájmům, 50. a 60. letům. Ale největší důraz je samozřejmě kladen jak na společný Kamilin život s Václavem Bendou, tak především na prostředí Charty 77 a VONSu. Nejvíce prostoru tedy mají 70. a 80. léta, ještě s akcentem na období, kdy byl Václav ve vězení a Kamila musela sama zvládat velkou rodinu. Její vzpomínky a pohledy jsem kombinoval s archivními materiály – například s dokumenty VONSu nebo svazkem, který na Kamilu vedla Státní bezpečnost. Co se týká církve, dočtete se o tehdejší realitě věřících uprostřed diktatury. Defi lují zde významné osobnosti včetně kardinála Tomáška nebo Tomáše Halíka. Je tu i pohled na některé konformní kněze snažící se s režimem nějak „vyjít“. V tom byla Kamila velmi přísná, na sebe i na ně. Pro mě bylo dále zajímavé, jaká je dynamika života v církvi uvnitř rodiny. Podle všeho to byla spíše Kamila, kdo směroval Václava hlouběji do církevního světa. Ocenil jsem postřehy o zahraničních kontaktech, přednáškách zahraničních teologů či promýšlení role církve ve společnosti zejména na konci 80. let. A pak popisujeme zlom sametové revoluce a nástup nové dynamické doby, která také nebyla pro rodinu Bendových lehká. Dalo by se zjednodušeně říci, že tlak diktatury vystřídaly ve svobodném prostředí anonymy a osočování Václava Bendy pro jeho mnohdy nesmiřitelné postoje.

Ptá se historik jinak, než by se ptal novinář?

Asi jsem se ptal přece jen jinak, protože jsem k rozhovoru přistupoval již s určitou znalostí prostředí a reality disentu, ale tak jako tak jsem byl místy překvapován. Zaujala mě schopnost kooperovat uvnitř disentu i při opačných názorech – například mezi krajní levicí a konzervativními katolíky. A také mě zaujal důraz na přesnost, který byl Václavovi i Kamile vlastní, když se třeba formulovaly dokumenty VONSu. Žádné slovo nesmělo být „navíc“. Stejně tak se v knize dobře ukazuje, že disent přece jen nebyl nějaká uzavřená „polis“, ale mnoho z materiálu Charty zpracovávali lidé pracující uvnitř režimu, uvnitř systému, ale informující disent o konkrétních problémech, jako byla ekologická či zdravotní otázka.

Kamila Bendová – Michal Stehlík: Můj život s Václavem a Chartou (Vyšehrad 2024)