Pocházíte z Oravy, která je jednou z nejreligióznějších částí Slovenska. Čím je to dané?

Jedním z důvodů je sepětí lidí s přírodou. Příroda člověka formuje, činí ho vnímavým k tomu, co ho přesahuje. V minulosti patřila Orava k chudším regionům. Lidé se živili chovem ovcí, dobytka a zemědělstvím. Hospodář si uvědomuje, že výsledek jeho námahy nezávisí jen na něm. Počasí ovlivnit nemůže. Právě kombinace chudoby a obživy byla tím úspěšným „evangelizátorem“ a „katechetou“ Oravy. Naši víru nejvíc ohrožuje právě iluze, že si vystačíme sami a Boha nepotřebujeme.

Mnoho lidí z Oravy jezdí za prací do zahraničí, vy jste se dostal až do Kazachstánu. Co vás tam přivedlo?

Ne co, ale kdo. Věřím, že to byl Bůh. Před sedmi lety požádal tehdejší ordinář atyrauské apoštolské administratury v Kazachstánu Mons. Dariusz Buras mého diecézního biskupa o personální výpomoc. Vnitřně jsem nějak cítil, že Bůh očekává ode mne kladnou odpověď. Po nějaké době duchovního rozlišování a modlitby jsem proto otci biskupovi řekl, že pokud to uzná za vhodné, jsem ochotný jet. Před odjezdem jsem se ještě účastnil duchovních cvičení. Exercitátor začal parafrází proroka Ozeáše: „Zavedu tě na poušť a promluvím k tvému srdci“ (Oz 2,16). Nevěděl, že se chystám do „země stepí, pouští a polopouští“. Proto jsem to vnímal jako potvrzení, že tento cíl pro mě skutečně vybral Bůh.

Nemá život v zahraničí jednu obrovskou výhodu: jste pryč a nemusíte se starat o to, co je doma?

Zajíc a hlemýžď se spolu vydali do vzdáleného města. Ušli už pěkný kus cesty a začínala jim být zima na hlavu. Zajíc navrhl: „Vrátíme se domů pro čepice, pak se tady sejdeme a budeme v cestě pokračovat.“ Kdo se vrátil jako první? Samozřejmě že hlemýžď, který nikam nemusel, protože si na zádech nesl celý domov. V jistém smyslu mám být jako hlemýžď a nést si svůj domov s sebou: přijmout jako domov místo, kam mě Bůh právě poslal. V Kazachstánu mi to farníci připomínali každý den. Neoslovují totiž kněze „pane faráři“, ale „otče“.

Co je jejich duchovní pouští?

Vystihuje ji heslo „praktický ateismus“. Lidé sice věří, že Bůh existuje, ale žijí, jako by nebyl. Často se dokonce hlásí k určitému náboženství, ale jejich náboženská praxe je bídná. Setkal jsem se s mužem, který mi hrdě prohlásil, že je pravoslavný křesťan a nikdy nezradí svou církev, nestane se katolíkem. Z dalšího rozhovoru ale vyplynulo, že celá jeho náboženská praxe spočívá v tom, že na pravoslavné Velikonoce peče „kuliči“ (tradiční ruské velikonoční pečivo) a jednou za rok zapálí svíčku v „ruské cerkvi“. Absence vztahu s Bohem má za následek také morální úpadek. Dochází k velké krizi rodiny a manželství, přičemž Kazachstán se řadí na druhé místo mezi zeměmi s nejvyšší mírou rozvodovosti.

Jak vnímají současný rusko-ukrajinský konfl ikt?

Kazachů se hluboce dotýká, zejména proto, že mnozí z nich mají v Rusku i na Ukrajině blízké příbuzné. Také mezi našimi farníky je několik manželských párů etnických Rusů s etnickými Ukrajinci. Existují dokonce takové případy, kdy příbuzní manžela bojují v ruské armádě a příbuzní manželky v té ukrajinské. Snad právě proto, že je to pro ně velmi citlivá záležitost, se k tomuto konfliktu vyjadřují jen velmi málo a jsou v jeho hodnocení spíše zdrženliví.

Kazachstán je obrovská postsovětská země s islámským vlivem. Jak tam křesťanství vůbec přežilo?

Kazachstán je obecně vnímán jako muslimská země a několikrát mi sami Kazaši vyčítali, proč jim přinášíme něco, co je jejich kultuře cizí. Přitom křesťanství tady bylo přítomné dávno před islámem. Už v 5. století tu bylo rozšířeno tzv. nestoriánství, ve 13. století se zde uskutečnila františkánská misie a později přišli dominikáni. Teprve ve 14. století vyhlásili vládci z rodu Čingischána islám za státní náboženství. Začíná pronásledování a křesťanství jako masový fenomén mizí.

Přenesme se do 20. století, kdy přichází Sovětský svaz, který potlačuje vše náboženské…

Přesto se Kazachstánem dál pohybovalo několik ojedinělých statečných katolických misionářů, kteří byli pronásledováni, vězněni a mučeni. Vzpomenu blahoslaveného Vladislava Bukovinského. Katolicismus na tomto území přežil také díky katolíkům německého a polského původu, které Stalin násilně deportoval z různých částí SSSR právě do Kazachstánu, kde zřídil tábory pro „zrádce národa“. Protože tu ale neexistovaly katolické kostely a veřejný náboženský život byl zakázán, jejich náboženská praxe upadala a často se zvrhávala do bizarních forem.

Například?

Před pár lety přišli za mým kolegou pastýři s prosbou, aby pohřbil jejich přítele-katolíka, který zemřel ve stepi. Když se jich zeptal, jak vědí, že byl katolík, a ne pravoslavný, odpověděli: „Byl to určitě katolík. Vždyť se pravidelně opíjel 25. prosince, ale 7. ledna býval střízlivý.“ Někteří z těchto vyhnanců si ale navzdory všemu víru zachovali, o nedělích se tajně scházeli k modlitbám ve svých bytech a sami si křtili děti. Po pádu Sovětského svazu zřídil papež Jan Pavel II. apoštolskou administraturu Kazachstánu a Střední Asie. Do země tak oficiálně dorazili katoličtí kněží a tito etničtí Němci a Poláci se stali jejich prvními farníky. Proto se ironicky říká, že největším misionářem Kazachstánu byl Stalin.

Jak vypadá práce misionáře ve 21. století?

V Kazachstánu existuje jistá forma náboženské svobody. Oficiálně je tu registrovaných 17 náboženství. Nás katolíků je sice velmi málo (pouze 0,66 % z dvaceti milionů obyvatel), ale platí pro nás stejné zákony jako pro většinové muslimské náboženství, za což jsme vděční – v těchto zeměpisných šířkách to není právě samozřejmost. Nejde ale o takovou náboženskou svobodu, na jakou jsme zvyklí v Evropě. Abych mohl v Kazachstánu působit jako misionář, potřebuji zvláštní státní souhlas. Pokud náboženský obsah sdílí na sociálních sítích někdo, kdo takový souhlas s misijní činností nemá, může dostat pokutu. Když chceme vydat náboženskou knihu, musí projít státní expertizou. Stát obhajuje různá náboženská omezení tím, že chce zabránit vzniku radikálních proudů a hnutí. Jedním z omezení je třeba to, že nesmíme evangelizovat ve školách nebo chodit do ulic. My jsme si ale poradili: „Když nemůžeme jít na ulici, ať přijde ulice k nám.“ Na farním dvoře jsme vybudovali volnočasové centrum, dětské a víceúčelové hřiště, lezeckou stěnu a altán. Hlavně v létě sem chodí odpočívat obrovské množství dětí, rodičů s dětmi a mladých lidí. Tento prostor nám umožňuje navázat s nimi kontakt a nabídnout jim počáteční evangelizaci.

Stal jste se pro Kazachy Kazachem?

Misionář si musí dát veliký pozor, aby nenabízel evangelium zabalené do kultury své vlasti. Jeho úkolem je do kultury dané země „vnést“ (in-kulturovat) čistý kvas evangelia. Evangelium kulturu neničí, ale naopak ji posiluje, zušlechťuje, uzdravuje a očišťuje od případných patologických nánosů. Aby se to podařilo, musí misionář danou kulturu pochopit, vážit si jí a svým způsobem ji i milovat. Jen tak se může místním lidem přiblížit. V Kazachstánu je inkulturace nesmírně obtížná. Vždyť tady žije 130 národností a jejich kultury se liší. Naši farníci jsou většinou etničtí Rusové, Němci, Ukrajinci a Korejci a jejich kultura je nám bližší než ta Kazachů, nemluvě o kazaštině. Doufám, že se mi podařilo přiblížit se jim, stát se jedním z nich a hlásat evangelium v jejich „jazyce“. Ne zcela se mi ale daří stát se součástí životních příběhů původních etnických Kazachů. Proto si netroufám tvrdit, že jsem se pro ně stal Kazachem. Vnímám, že je to velmi náročné a že je třeba začít formovat misionáře speciálně pro službu původnímu etniku.

V poslední době se díky vatikánskému dokumentu „Římský biskup“ dostala do popředí také otázka vztahů mezi katolíky a pravoslavnými.

V minulosti jsme se snažili navázat hlubší spolupráci také s pravoslavnou farností v Atyrau. Ptali jsme se místního popa, zda by s námi byl ochotný uspořádat ekumenické modlitební setkání během Týdne modliteb za jednotu křesťanů. Když jsme mu to přednesli, zbledl, nastalo trapné ticho a pak řekl, že je to velmi choulostivá záležitost a musí se poradit se svým biskupem. Už se neozval. Od loňského září ale pravoslavnou církev v západním Kazachstánu spravuje nový biskup Vianor (Pavel Nikolajevič Ivanov), který se zdá být vůči nám katolíkům přátelský a otevřený.

Co z toho, co mají Kazaši, chybí nám?

My máme hodiny, oni mají čas. Většina Kazachů je podstatně chudší než my. Nemohou si dovolit různé technické vymoženosti, které jsou pro Evropany standardem. Nezřídka nám na faru zvoní děti, nebo dokonce dospívající a ptají se, kolik je hodin. Jejich rodiče nemají na to, aby jim koupili mobilní telefon nebo aspoň hodinky. Zato mají Kazaši čas: nežijí v časovém stresu, nikam nespěchají. Rádi odpočívají, setkávají se, pijí čaj a vedou dlouhé rozhovory.

Významnou část vaší práce tvořila charita, vedl jste dokonce centrum pomoci pro lidi s Downovým syndromem.

Naše farnost se věnuje různým charitativním aktivitám, rozdává oblečení a teplé jídlo bezdomovcům, nakupuje školní potřeby pro děti z rodin v krizi a podobně. Ve farnosti funguje také rehabilitační centrum pro děti s Downovým syndromem, které jsem ovšem neměl na starosti já, ale dobrovolnice Eva Krajčovičová. Mnozí se divili, proč to děláme, dokonce nás osočovali, že děláme něco, co není ve státem schváleném statutu a co je náboženské organizaci cizí. Hrozil nám soud, pokuta a půlroční zákaz jakékoli činnosti. Naši kritici si zřejmě mysleli, že to děláme kvůli tomu, abychom si „koupili“ nové členy. Nebyl to ale proselytismus. Charita je zdarma. Nedělá se pro jiné cíle. Snažil jsem se pracovníkům úřadu pro náboženské záležitosti vysvětlit, že charita není nějaká činnost mimo vlastní církevní aktivity. Naštěstí to pochopili a žádný soud ani sankce nepřišly.

Vaše kázání vždy začínala vtipem. Teď to otočme: Co úsměvného pro nás máte na závěr?

Atyrau je město typické velkým množstvím komárů, proto řeknu třeba toto: Nataša byla žena tak chladná, že komáry, kteří jí pili krev, začalo bolet v krku. Díky daru eucharistie máme možnost přijímat Boha, který je láska, a to se má navenek projevovat tím, že teplo této lásky šíříme kolem sebe. Ani těm, kdo nám jako komáři „pijí krev“, nezpůsobujeme na oplátku bolest, ale uzdravujeme je láskou. Křesťanství se nemá šířit násilím, ale vnitřní přitažlivostí. Věřím, že pokud dokážeme žít křesťanství jako náboženství lásky a odpuštění, staneme se účinnými misionáři všude, kam přijdeme. 

ThLic. PETER NÁKAČKA, PhD. (*1982) je rodák z oravské obce Nižná, kaplanské zkušenosti získal ve farnostech Ružomberok, Poľanovce, Sankt Pius – Frankfurt nad Mohanem, Spišská Kapitula, Svit a Černová. Byl ředitelem Katolického biblického díla, později působil ve školní pastoraci. Věnuje se horolezectví, roku 2017 přežil spolu s dalšími třemi horolezci padesátimetrový pád ze skály při sestupu z Grandes Jorasses v masivu Mont Blanc. Od roku 2018 působil jako misionář v kazašském Atyrau, od července 2024 je farářem ve farnosti Poprad-jih.