18. 6. 2024
|„Teď mě čeká Kvapilíkova primice v Kroměříži, což je 1500 lidí, a vaření k výročí P. Jana Korneka v Dubu nad Moravou – tam bude 600 hostů.“ AUGUSTIN VLK je na Moravě vyhledávaným kuchařem, bez kterého se neobejde leckterá církevní slavnost včetně těch arcibiskupských.
Už dlouhá léta vařím na všech možných akcích, které pořádá církev. Jsou to primice, výročí kněžských svěcení, narozeniny apod. Nedávno to bylo 1500 porcí guláše při uvedení arcibiskupa Josefa Nuzíka do úřadu a následně při oslavě v jeho rodném Strání. Novokněží si o mně vždycky mezi sebou řeknou. A když můžu, tak jim pomůžu.
Jsem vyučený kuchař, takže jsem v oboru padesát let. Dělal jsem nejdřív v různých hospodách, a pak jsem měl dvacet let na starosti výuku učňů jako mistr odborného výcviku. K tomu se postupně přidávaly svatby, nejrůznější oslavy a církevní události, protože jsem se pohyboval v různých společenstvích.
Vždycky mám nějaké pomocníky. Když jsme teď vařili arcibiskupu Nuzíkovi 1500 gulášů, organizátoři mi dodali 2,5 metráku masa a já si vzal šest pomocníků z vedlejší dědiny Hradčovice. V Dubu nad Moravou mi zase pomůže místní kuchařka a v Kroměříži na primici prý také dostanu lidi k ruce. Já mám na starosti veškerý rozpočet – kolik papriky, cibule, koření. Na primice už mám vše roznormované. Budeme dělat 850 řízků, 400 gulášů, 20 kilo sekané, deset kuřecích rolád a uzené. A každý si k tomu dá chleba.
Maso si řídím sám. Nakrájím řízky a někdo jiný už naklepává, nakládá, další obalují a já smažím. Mám doma padesátilitrové hrnce a plynové vařiče. Ty vezmu a domácí zajistí plynové bomby. Už mám trochu problémy se zády, tak ocením, že lidi pomůžou s nošením zásob a kastrolů.
Je výborné, když máme zázemí ve školních jídelnách. V Kroměříži budeme vařit u sestřiček, v Olomouci zase vždy poslouží kuchyň v kněžském semináři. Ale umím vařit i na cestách.
Hned po revoluci jsme začali pořádat zájezdy i se stravováním. V Římě jsme byli asi šestadvacetkrát. Ráno jsem vždycky připravil snídani, přes den jsem průvodcoval a večer jsme se vrátili znavení – a já začal vařit večeři. Dvakrát jsme jeli i do Svaté země, patnáctkrát do Medžugorje.
Největší to bylo asi, když slavil 70. narozeniny arcibiskup Jan Graubner. To jsme vařili pro 1700 lidí.
Někdy ano, všecko připravujete od noci, aby bylo jídlo čerstvé. Je třeba pohlídat, aby nezkysl guláš. Ale já už jsem v tom oboru za padesát let docela zběhlý. Vaření se stalo mým koníčkem a neberu za to žádnou odměnu. Jsem rád, že můžu církvi trochu pomoct. Teď jsem více doma, protože opatruji 88letou maminku. Bereme si obědy ze školní jídelny, protože domácí vaření bych už nezvládl. Naštěstí pomáhají sourozenci, a když potřebuju, sestra u nás přespí a já jedu vařit. Třeba do Vsetína za děkanem a kamarádem P. Františkem Králem, se kterým jsme pořádali i zabíjačky. Ten mi jednou řekl: „Když umřu dřív než ty, uděláš mi na pohřeb řízky. Když ty umřeš dřív než já, připravím ti krásné kázání.“
Kdysi jsem často vaříval i na svatbách a to bylo často možné pouze pod širým nebem na ohništích. Jednou jsme vařili na jednom dvorku. Kotlů bylo několik a práce dost. Najednou jsme si všimli, že oheň přeskočil a začal hořet dřevěný plot. Tak jsme museli kromě vaření stihnout i hasit.