Co znamená pro muslimský jih bývalé komunistické země kněžské svěcení?

Je to okamžik milosti. Paolo Marasco je italský řeholník Malé rodiny Zvěstování Páně z diecéze Rimini. Jejich společenství působí v naší diecézi od roku 2008 a Paolo strávil několik let své formace v Albánii jako seminarista. Jeho přáním bylo přijmout kněžské svěcení v naší diecézi jako konkrétní znamení, že hodlá zasvětit svou kněžskou službu tomuto lidu. Všichni to prožívali jako výjimečnou událost, protože šlo vůbec o první kněžské svěcení, které se uskutečnilo v Apoštolské administratuře jižní Albánie (založené roku 1939).

A jsou na obzoru další kandidáti, třeba i z řad místních?

Díky Bohu máme také albánského seminaristu, který dokončil studia a připravuje se na jáhenské svěcení. Bude to první albánský kněz, který bude vysvěcený v naší diecézi.

Sehrál v případě Dona Paola nějakou roli kardinál Ernest Simoni Troshani, který kvůli své víře strávil za komunistického režimu 28 let na nucených pracích? Setkali se?

Přímou osobní roli na kněžském povolání Dona Paola kardinál Simoni neměl, ale zcela jistě jeho oběť i oběti tolika mučedníků, kteří za bezmála padesátileté komunistické diktatury trpěli nejrůznějšími druhy pronásledování, nebyly marné – pokud opravdu věříme, že krev mučedníků je semenem nových křesťanů. P. Paolo stejně jako mnoho lidí, kteří chtějí poznat Krista, a ti, kdo žádají o křest, jsou plodem oběti těchto křesťanů, kteří vydali svědectví o lásce ke Kristu a církvi i svou krví.

Vím, že Itálii dělí od Albánie jen Jadran, ale od kdy takto mohutně italská církev zemi pomáhá?

Misionáři přijeli do Albánie prakticky hned po otevření země. Diktatura skončila v roce 1990 a to, že do Albánie přišel čerstvý svobodný vítr, jsme zaregistrovali, když do Bari připlula dnes už slavná loď Vora napěchovaná Albánci.

Připluli, že chtěli emigrovat?

Byli první, kteří připluli k pobřeží italské Puglie, a my jsme to vnímali tak, že Albánie dala lidem volnost. V hlavě mi uvázly snímky té lodi přecpané Albánci, kteří byli přijati v různých částech Puglie. Sledoval jsem to ve zprávách, ale historii Albánie jsem vůbec neznal, vlastně nikdo.

Přitom leží tak blízko…

Ano, je to krátká cesta, přesto se o této zemi nic nevědělo, ani v hodinách zeměpisu se o ní nic neučilo. Po padesát let byla uzavřená komunistickou diktaturou. Když se Hodža dostal v roce 1944 k moci, postupně zemi uzavřel jako pevnost, z níž nikdo nemohl ven, a bylo těžké se dostat i do ní.

A vzpomenete si, zda tato loď – plná neznámých cizinců – budila tehdy strach?

Tak jistě, jsou to cizinci. Ale Itálie přijala mnoho z těchto Albánců, a to moc hezky.

Jako pracovní sílu?

Především byli přijati a mnoho z nich, byly jich tisíce, se pak velmi dobře začlenili do společnosti. Hned po otevření země pak sám papež Jan Pavel II. vyzval církev, zejména v Itálii, aby tam vyslala misionáře. Italská církev tehdy odpověděla na papežův apel okamžitě, první misionáři tam přijeli už v roce 1991.

Vy už jste byl knězem?

Ještě ne. Do Albánie jsem přijel poprvé v roce 1996 a zůstal jsem tam od roku 1998. Jsem v řádu barnabitů a tehdy jsme přijali část zmiňovaných Albánců přímo v našem domě v Trani, asi 40 km od Bari. Když se pak naše kongregace rozhodovala otevřít misii, naše vedení v návaznosti na tuto zkušenost začalo uvažovat právě o Albánii. Moji superioři mě nejprve vyslali do země na návštěvu a o dva roky později natrvalo.

Jakou misi tam vaše kongregace konkrétně dělá?

Barnabité, podobně jako i jiní misionáři, evangelizují a podílejí se na pastoraci. Avšak po příjezdu do Albánie první, co spěchalo, byla humanitární pomoc. Nalezli jsme lidi ve velké nouzi, diktatura zanechala národ v extrémní chudobě.

Zkuste být konkrétnější.

Nebyly tam služby, auta, nešel elektrický proud a celkově velká bída. A tak první, s čím misionáři začali, byl dovoz potravin a hygienických potřeb, rozdávaly se prací prášky, mýdla, zubní pasty, chyběly zkrátka základní věci. Nemluvě o bydlení, o stavu budov. Kostely byly během diktatury poničeny nebo proměněny na kina, divadla nebo skladiště. Od roku 1967 byl totiž v Albánii zaveden státní ateismus, čili jakýkoliv projev náboženství byl zakázán – ať veřejný, nebo soukromý. Kostely byly tedy zavřené, zbořené nebo změnily svůj účel. Nikdo nesměl ani učit své vlastní děti modlit se nebo v soukromí dělat znamení kříže.

Co potom zbylo z katolické komunity? Existuje nějaké srovnání třeba s předválečnou situací?

Křesťanů v Albánii zbyla jen hrstka, ale religiozita se mezi katolíky nějak zachovala. Pamatuji si, s jak velkou radostí nás tam na začátku přijímali. Jezdili jsme po různých místech a sloužili mše. Lidé přicházeli, jak na bohoslužby, tak se pozdravit s knězem, protože jeho příjezd byl pro ně symbolem vzkříšení, probuzení po padesáti letech zákazů, kdy nemohli ani do kostela, natož slavit svátosti. V některých oblastech se skutečně neslavila mše celé půlstoletí. Když jsem přijel na Velikonoce do jednoho městečka, uspořádali jsme mši svatou pod otevřeným nebem – a jak nebylo kde, zvolil se hřbitov – a rovnou jsem tam pokřtil padesát lidí!

Dospělých?

Ano, všichni byli dospělí, pak přibyly i děti.

A na hřbitově?

Ano, kostel už tam nebyl. Pro ně je hřbitov také posvátné místo a skutečně jinde nebylo kde.

Kolik lidí docházelo na mše?

Tam, kde jsme působili, jich bylo vždy hodně. Berte ale v potaz, že ačkoli jsou Albánci většinou muslimové, na severu, kde jsme působili, je docela dost katolíků. Třeba v naší obci žili katolíci a muslimové půl na půl – a zhruba více než třetina katolíků docházela na mše sv.

V jakém jazyce jste je sloužili?

Tehdy jsem ještě neuměl albánsky, ale modlitby jsem se musel naučit číst v albánštině. S tolika chybami! Homilii jsem měl v italštině, ale vždy tam byla nějaká sestra nebo laik, kdo to přetlumočil.

Jako biskup nyní spravujete jinak muslimský jih země. Jaká je tam situace? A jsou tam i další kněží?

Na severu Albánie jsem žil 19 let a biskupem na jihu jsem nyní sedm let. Pro lepší představu: země se člení do šesti diecézí, pět je jich na severu, celý jih je pak jedna jediná, pokrývá však 60 % albánského území. Někteří misionáři, zejména řeholnice, se ale hned po příjezdu rozhodli žít na jihu. Mnohé řeholnice tam vyslal nuncius na místa, kde nežil jediný katolík. Ale on měl prorockého ducha a uvažoval, že přítomností misionářů by se i na těchto místech mohly zrodit křesťanské komunity. A ono se to skutečně stalo.

Jen pouhou přítomností? Nebo zde založili školu či jiné věci?

Ano, byli zde přítomni s různými sociálními aktivitami. Tím, že tam nebyli žádní katolíci, nebylo jak dělat pastoraci. Sestry tedy například otevřely mateřskou školu, dětská centra na hlídání dětí nebo se věnovaly sociální práci a aktivitám pro společnost. Nyní po 25 letech se tady díky nim vytvořila katolická komunita. A tak na severu jsou katolíci s tradicí, ale na jihu jsou samí konvertité.

Kolik jich tak je?

Statistiky uvádějí na pět tisíc, ale to jde pravděpodobně o všechny, kdo jsou v křestních registrech. V praxi je jich mnohem méně kvůli velkému exodu. Bohužel, navzdory tomu, že v Albánii je už třicet let demokracie, mnozí mladí lidé a mnohé rodiny dále opouštějí zemi, protože zde není určitá sociální jistota, bezpečí a budoucnost pro jejich děti. Příčiny jsou složité a netkví jen v nedostatku pracovních míst, které jsou zásadním problémem, ale také v korupci a politickém systému, který na mladé lidi nemyslí. Když v zemi zůstávají jen staří lidé, pak je těžké vidět nějakou budoucnost.

Kolik máte ve své diecézi kněží?

Nyní s novým knězem je jich 14, všichni misionáři. Pokud by se jejich řády rozhodly opustit zemi, jako biskup cizinec bych zůstal zcela sám.

Nikdo z nich není Albánec?

Není. Jsou tu sice dva Albánci, ale jde o řeholníky, kteří nejsou inkardinováni v diecézi. Jinak na jihu máme velmi mladou a živou církev. Všichni to byli muslimové, kteří konvertovali a přijali křest. Za těch sedm let zde každý rok slavím 30 až 50 křtů dospělých!

Čím si to vysvětlujete?

Silnou touhou, kterou pociťují po Bohu. Tito lidé žili dlouhou dobu pod zákazem jakkoliv věřit. Je v nich ale velká touha po spiritualitě, po Bohu.

Ale jak si vysvětlujete, že tuto cestu víry nenašli ve své muslimské rodině?

Protože příslušnost mnohých těchto lidí k islámu se omezuje na následování tradic. Není zde ale tak silné identifikování se s touto tradicí jako na severu v katolické části, kde se i nepokřtění lidé cítí přináležet ke katolické víře. U nás na jihu v touze zaplnit toto prázdno jsou pak tito lidé otevřeni křesťanskému poselství, evangeliu. To je začátek cesty, který je pak dovede také ke křtu.

Nečelí pak problémům v rámci rodiny?

Obecně ne, ale mnozí z nich se s menšími překážkami setkali nebo se cítí vyloučeni z vlastní muslimské rodiny.

Přesto lze říci, že tyto dvě náboženské komunity tu žijí vedle sebe víceméně v přátelském duchu?

Ano, určitě. Albánie bývá představována jako modelová země pro mezináboženské soužití. Žijí zde v míru a za některých okolností dokonce v bratrském respektu a toleranci. To je bohatství a model, který v mnoha zemích neexistuje a který by se měl vyvážet. Toto soužití není jen tak, je zapotřebí o něj pečovat a sytit jej, aby v tom byly obě strany aktivní a tato harmonie pokračovala. Naneštěstí i zde se objevují různá pokušení v podobě radikálního fundamentalismu. Naším úkolem je, tedy úkolem všech náboženství, tuto harmonii zachovávat a bránit.

Kde dnes působí albánská církev?

Ačkoli je v menšině, je velmi přítomná a viditelná ve společnosti, ve školách – v Tiraně máme také katolickou univerzitu, ale katolické školy jsou i na jihu, pouze se tak neoznačují. Nechodí do nich jediný katolík, jen místní lidé, což ale znamená, že je to kvalitní škola. Mnoho muslimů dá totiž přednost školám vedeným řeholnicemi. I když zde nesmí vyučovat náboženství a musí se podřídit zákonům, už jejich přítomnost a to, jak s dětmi komunikují, jsou hodnotné.

Jak je vůbec církev v Albánii financována?

Žije jen a pouze z vnější pomoci, tedy zejména zde na jihu, kde nejsou věřící, kteří by sami přispívali. Kněží tu nepobírají plat, nikdo nemá stálý příjem. Žijeme z podpory zvenčí. Naše sesterské církve, i ta vaše, patří mezi ty, kdo podporují naši misijní práci. Jsme však bohatí na duchovní zkušenosti a o nich se snažím všude vyprávět: o křesťanském nadšení z lidí, kteří přijímají evangelium, o maličkých, ale velmi živých komunitách! To je naše bohatství.

Jste tedy optimista?

Jsem a velký. My misionáři někdy v každodenní únavě ztrácíme odvahu, ale vidět tato svědectví lidí, kteří konvertují a s nadšením žijí evangelium, mi osobně dodává sílu. Ale prosím, modlete se za tuto malou a milovanou církev v Albánii. 

GIOVANNI PERAGINE (* 25. června 1965 v Altamuře v Itálii) je italský arcibiskup, který působí už 25 let jako misionář v Albánii. V roce 1983 vstoupil k barnabitům, do řádu vycházejícího z paulinského učení, kněžské svěcení přijal 20. března 1993. Od roku 1998 působí v Albánii, nejprve na severu, posledních sedm let pak na muslimském jihu, kam ho papež František jmenoval za správce diecéze – oficiálně jako apoštolského administrátora jižní Albánie. Od letošního února je generálním sekretářem Albánské biskupské konference a v květnu ho papež jmenoval koadjutorem arcibiskupem diecéze Škodra, opět na severu země, kam se brzy přestěhuje.