Pašije, příběh Ježíšova utrpení a smrti, čteme v týdnu před Velikonocemi dvakrát. Poprvé na Květnou neděli a podruhé na Velký pátek. V den Kristovy smrti rozjímáme o tajemství jeho oběti pro spásu světa. Klaníme se jeho kříži. Význam čtení pašijí pro liturgii palem je ale jiný. Vyjadřuje předěl mezi Ježíšovým veřejným působením, vrcholícím vítáním zástupy v Jeruzalémě, a křížovou cestou bolesti a odmítnutí. Připravujeme se na to, co si budeme v následujících dnech připomínat. Ano, připojujeme se k našemu Pánu na cestě, která sice z lidského pohledu končí nezdarem a smrtí, ale my už z velikonoční zvěsti víme, že vede k plnosti života, ke vzkříšení.

Už nemusíme žít ve strachu

Kdybychom jen rozjímali o zástupném charakteru Kristovy smrti za nás, nevystihli bychom celý smysl pašijového dění. Bylo by to „o nás bez nás“. Kristova oběť má jiný ráz, než když někdo – jako například Maxmilián Kolbe v koncentračním táboře – položí svůj život za někoho jiného. Ježíšovo utrpení nás nezbavuje těžkostí a jeho smrt neznamená, že nezemřeme. Netrpí a neumírá „místo nás“, ale „pro nás“. My nyní smíme své bolesti a kříže, své slabosti a svá selhání, spojit s jeho křížem, vložit do jeho ran. A zakusit, že pro naše spojení s ním už nad námi nemají moc, že nemusíme žít ve strachu z utrpení a smrti a odmítat naši zranitelnost či naše pády. Že právě na dně svých trápení a opuštěnosti můžeme skrze Kristovu opuštěnost na kříži zakusit Boží blízkost a pomoc.

Ve Svatém týdnu jsme tedy zváni nejen k tomu, abychom rozjímali o významu Kristova sebevydání, ale abychom do něj sami se svým jedinečným životním příběhem vstoupili a zakusili něco z něj „zevnitř“. Můžeme v tom následovat apoštola Pavla, který svou víru prožíval jako mystiku spoluutrpení s Kristem: „Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání“ (Flp 3,10-11). A tutéž logiku vztahuje na všechny křesťany: „Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život“ (2 Kor 4,11).

Pašije jsou i naším příběhem

Někdy se objevují pokusy převést biblické svědectví do současnosti. Mnohem potřebnější ale je, abychom náš život přenesli do Písma. Abychom zjistili, že svědčí také o nás. Když na Květnou neděli otevíráme pašije, zkusme je číst nejen jako dávný příběh, který v nás vzbuzuje lítost nad utrpením Krista, případně vděčnost za něj, ale také jako příběh, který se týká nás, který pokračuje v životech těch, kdo jsou s Kristem spojeni vírou a kdo byli křtem pohřbeni v jeho smrt.

Není k tomu třeba velkého hrdinství. Postačí připustit si svou slabost. Vždyť i my jsme jako Ježíš prožili nepochopení okolí nebo zradu blízkého člověka, opuštěnost nebo nespravedlivé zacházení, výsměch a ponížení, fyzickou nebo duševní bolest. A jsme to my, kdo jsme jako Jidáš pod rouškou úsměvů a polibků smýšleli zle, zapřeli jako Petr, odsuzovali jako velekněží a Pilát, zraňovali tělesně jako vojáci a slovně jako oni posměvači pod křížem.

A snad jsme také my někdy šli za Ježíšem jako mladík, kterého chytili a stálo ho to oděv, snad jsme se i my dívali alespoň zpovzdálí v Kristově poslední hodině, snad jsme si i my někdy dodali odvahy jako Josef z Arimatie, abychom pro Ježíše něco udělali.

Pašije není třeba přenášet do současnosti. Jsou současné. Jsou i naším příběhem. Zrcadlí lidskou zlobu i odvahu víry, ale především vše zlé přemáhající Boží lásku. Díky Kristovu utrpení se i naše vlastní slabosti mohou stát prostorem, kde budeme hlouběji svázáni s Kristem. Budeme na kříž jen hledět zdálky? Nebo přistoupíme blíž jako onen muž v dálniční kapli a spojíme se s ním? Jaký odstup nebo blízkost letos zvolíme, až budeme naslouchat velikonočnímu vyprávění?