Obsah:
Publicistika|Z Polanky až na jih Afriky
30. 1. 2024
Od České republiky ho dělí vzdušnou čarou 9 000 km. Žije ve stejném časovém pásmu, ale v tamním podnebí se střídá období sucha a dešťů. Do nejbližšího obchodu to má 35 km – a ač působí v katedrální farnosti, nevede tam žádná silnice. P. PAVEL ŠINDELKA je novokněz z komunity Koinonia Jan Křtitel a je misionářem v Jihoafrické republice.
Narodil jsem se v Ostravě-Polance v katolické rodině. Ale Bůh byl přesto od mého srdce daleko a Ježíše jsem vlastně osobně neznal. Moji rodiče pak byli jednou na duchovní obnově pro manžele, kterou pořádala Koinonia Jan Křtitel. Setkali se tam se sestrou Maruškou, která v tomto společenství žila, a ta mě pozvala na tábor do sídla komunity v Plzni-Liticích. Se salesiány jsem už jezdil na výlety a na chaloupky – a tak jsem si vlastně původně chtěl jen zpestřit prázdniny s jiným společenstvím. Bylo mi tehdy šestnáct let a na tom táboře jsem potkal živého Ježíše: v modlitbě a Božím slově, ze kterého ke mně promlouval. To byla pro mě novinka. Chválili jsme Pána s kytarou a bicími – a tahle forma mě jako mladého člověka ještě víc přitáhla. A na konci tábora se kněz modlil za každého z nás. Byl to velice silný okamžik. Věřím, že přes něj ke mně promluvil Bůh, když mi řekl: „Vezmi tu nejkrásnější květinu a přines ji ostatním lidem.“ To bude asi nějaká dívka, tedy nejspíš se mám oženit, říkal jsem si. Ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem tušil, že nejkrásnější květina je Pán a já ho mám následovat a nést jej ostatním.
Jasně. Hned na táboře jsem se zeptal představeného P. Alvara, jestli bych mohl přijet třeba na týden, deset dní, udělat si vlastní zkušenost, jaké to je žít v jejich společenství. Tak jsem se do Litic po 14 dnech vrátil. Život v komunitě mě naplňoval – to, jak se tam modlí, tráví čas s Písmem, studují, jejich denní řád, práce či společné jídlo, zkrátka všechno bylo fajn. Začal jsem se i doma více modlit a nechal se doprovázet Božím slovem. A v den mučednické smrti sv. Jana Křtitele 29. srpna jsem se vypravil do Plzně do katedrály sv. Bartoloměje na slavnost, které předsedal biskup František Radkovský, kde řada členů Koinonie skládala sliby čistoty, chudoby a poslušnosti. Rozhodnutí těchto mladých lidí mě zasáhlo a říkal jsem si, že chci žít jako oni, následovat Pána jako oni. Najednou jsem věděl, že jedině s Ježíšem budu šťastný, jen on může uspokojit moje srdce. Začal jsem do Litic dojíždět každý měsíc a na vlak padlo celé moje kapesné. Koinonia pro mě byla jako magnet.
Modlil jsem se, aby mě Pán ujistil, že ho mám skutečně následovat. A představte si, stalo se to tentýž rok při duchovním cvičení na Silvestra v Itálii. Poslední večer jsem zcela jistě nabyl vnitřního přesvědčení: „Pavle, Pán tě volá do zasvěceného života!“ Když jsem se vrátil domů k rodičům, prostě jsem jim řekl, že chci odejít do Koinonie a následovat Ježíše. Jakmile mi bylo osmnáct let, všeho jsem nechal a opustil otce, matku, bratra, sestru, domov i přátele. Věčné sliby jsem složil v lednu 2006 – to jsem řekl Pánu své „ano“ navždy. A příslib Písma se naplnil: dostal jsem stokrát víc. Mám jedinečný domov a mnohonásobně více otců, matek, bratří, sester a přátel než kdy předtím.
O čtyři roky později jsem doprovázel generálního představeného při cestách po našich komunitách. Jedna z nich byla tehdy v Zimbabwe a při té příležitosti nás pak pozval na pastorační návštěvu do Jihoafrické republiky biskup tamní diecéze Umzimkhulu Stanisław Jan Dziuba, původem Polák. Žádal, abychom v jeho diecézi pomohli s pastorací a nabídl nám duchovní správu farnosti při katedrále a klášter s misijní stanicí, který dva roky předtím vyhořel. Vzali jsme to. A mně se tam strašně líbilo a chtělo se mi tam žít. Když byla možnost, jezdil jsem tam, abych si život na misii osahal. Ono to není jednoduché: jsme tu odříznutí od světa, bez telefonu, internet je dostupný jen někdy, do nejbližšího města je to 35 km. Každý nákup tady znamená výlet na čtyři hodiny. Pořád mě to tam ale táhlo a cítil jsem, že mě Pán Ježíš volá právě tam.
Když jsem svůj život v misii po čase probíral s představenými, zeptali se mě: „Víš, co lidé v Umzimkhulu potřebují?“ Odpověděl jsem, že určitě ne zedníka, elektrikáře, údržbáře a opraváře, ale kněze. To prvně jmenované už umím, ale to druhé že bych se musel teprve naučit. „Tak půjdeš do školy na filozofii a pak na teologii do Říma,“ řekli mi. Začal jsem tedy studovat a pak se vrátil zpátky do Afriky, do Lurdské misie v Umzimkhulu, a zapojil se do místního komunitního života. A stále víc jsem cítil, že mě Pán opravdu volá ke kněžství. Na jáhna jsem byl vysvěcen loni 22. dubna a na kněze 4. listopadu.
Žije nás tu sedm – tři bratři a čtyři sestry. Od pondělka do čtvrtka pracujeme hodně fyzicky: na zahradě, pečujeme o dům a jeho okolí, máme tu pole a malou farmu pro chudé lidi, kteří nemají ani co jíst. Pěstujeme kukuřici, brambory, zelí a špenát – prostě potraviny. Za drobnou práci pak lidem platíme jídlem. A pak je tu spousta pastorační a misionářské práce. Připravuji si kázání a studuji jazyk zulu, kterým se zde hovoří. Od pátku do neděle navštěvuji nemocné, v sobotu pohřbívám, připravuji ministrantská setkání a akce pro mládež, navštěvuji rodiny, chodím se modlit s lidmi, kteří o to moc stojí. A v neděli pak máme bohoslužby – přímo v katedrále a dalších pěti kaplích, kam pravidelně dojíždíme. Do té nejvzdálenější je to 37 hodin jízdy džípem po kamenité a prašné cestě. Když prší, je bláto, a když neprší, je zase prach.
Na všechno je tu spousta času a všichni jsou nedochvilní. Slavení eucharistie v neděli trvá minimálně dvě hodiny. Tančí se a zpívá, kostelem prochází procesí s Písmem a pak s obětními dary. Říkávám, že jsou to dva kroky dopředu a jeden dozadu. Než se dojde k ambonu, tak to prostě chvilku trvá. Ale nikomu to nevadí, naopak. Například moje kněžské svěcení trvalo čtyři hodiny. Oblíbené jsou tu různé modlitební skupiny. Pořádáme noční vigilie, což je duchovní program od setmění až do svítání, kdy se lidé modlí a tančí, připravený je duchovní program: kázání, modlitba za nemocné, úkony kajícnosti a je to i příležitost ke svátosti smíření. Náš evropský shon a stres tu neznají. Když se něco neudělá dnes, dokončí se to zítra. Někdy mě to až štve, ale zkrátka je to tak. Když je třeba nějaká slavnost a přijde na ni biskup, první věc, kterou udělá, je to, že si sundá hodinky. Říká tím: Jdeme slavit a nevíme, kdy skončíme.
Vůbec poprvé budu slavit mši svatou v českém jazyce – a to 4. února v deset hodin v rodné farnosti v Polance v ostravsko-opavské diecézi. Doteď jsem mše svaté sloužil jedině v místním jazyce zulu nebo anglicky. Přátelé z Koinonie mi museli poslat stránky ofocené z českého misálu, abych se v něm lépe orientoval. Další mši svatou pak budu sloužit v Koinonii v Plzni-Liticích, kde budu pobývat 17. a 18. února.
Vydavatel: KatMedia s.r.o.
ISSN 0862-5557 (Print)
ISSN 2787-9593 (Online)
Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.
Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.
Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou
Nastavení souborů cookies
Soubory cookies jsou malé textové soubory, které se ukládají do vašeho zařízení při navštěvování webových stránek. Soubory cookies používáme k různým uživatelským, analytickým a marketingovým účelům (například pro zapamatování přihlašovacích údajů k vašemu účtu, apod.).
Své předvolby můžete měnit a odmítnout určité typy cookies, které se mají ukládat do vašeho zařízení. Můžete také odstranit všechny soubory cookie, které jsou již uloženy ve vašem počítači. Tím však můžete přijít o některé uživatelské vymoženosti našeho portálu.