Takhle je vyladil místní správce hodin a zvonů Vojtěch Blažek. Stoupáme spolu po točitém schodišti do věže chrámu sv. Ignáce, barokní chlouby horní části náměstí. Předpoklad, že o hodiny a zvony pečuje shrbený stařec typu Zvoník od Matky Boží, je daleko od skutečnosti. Schody před námi bere po dvou šestnáctiletý elegán v kabátě a naleštěných polobotkách. Sebevědomě vykládá o hodinovém stroji, který sem chodí v zimě i v létě udržovat v chodu a seřizovat.

„Jsou to vlastně dvoje spřažené hodiny. Moderní ze začátku minulého století od významného vídeňského hodináře, které řídí a pohánějí ty historické, barokní z 18. století,“ vysvětluje zaníceně hodinář. Díky této kombinaci jsou velmi přesné a ani vichr velikými ručičkami venku na věži nepohne. „Bez zásahů by se tento stroj s přesným časem rozešel tak o dvě minuty za týden. To je u mechanických hodin samo o sobě báječné,“ popisuje Blažek. Hodiny ale posílá schválně o pár vteřin napřed. „A pak přichází na řadu jedna vychytávka: elektromagnet, který přibrzdí při odbíjení kyvadlo, aby se čas přesně srovnal. Takže jdou stále přesně,“ chválí stroj.

Orloj na zahradě

Ke své zálibě přišel Vojtěch Blažek asi v osmi letech, kdy začal konstruovat první hodinové stroje „v životní velikosti“ ze stavebnice Merkur. Dokonce na zahradě chalupy svých prarodičů postavil vlastní orloj. Spravoval také věžní hodiny ve Vyskytné nad Jihlavou. A když začal chodit do osmé třídy, všiml si, že hodiny na některých jihlavských věžích nejdou, ani neodbíjejí. „Zaujalo mě, že rafičky na sv. Ignáci jsou zaseklé o sebe. Tak jsem se vypravil na výzvědy za místním duchovním správcem,“ vzpomíná.

„Když za mnou přišel poprvé, bylo mu čtrnáct roků,“ vzpomíná jihlavský farář P. Marian Husek OPraem a dodává: „Doprovázel ho táta, abychom mu uvěřili, že i tak mladý kluk dokáže takové velké věci.“ V té době už také na správě hodin spolupracoval s magistrátem. A tak si mohl přibrat i hodiny na věžích chrámů sv. Ignáce i sv. Jakuba. „A nakonec z něho vylezlo, že ho zajímají i zvony a začal nejdříve řešit cimbály k hodinám, aby odbíjely. Stal se z něj tedy i zvoník, začal se starat o zvony a dokonce organizovat jejich doplnění,“ popisuje P. Husek hvězdnou „věžní“ kariéru jihlavského hodináře a zvoníka. „Je to úžasný kluk. S naprostou důvěrou jsem mu svěřil klíče od věží i kostelů, protože se zapojil i do průvodcovství a sám o vlastní vůli si vyrábí informační cedulky, studuje zajímavosti a celkově se stará o pohodlí návštěvníků chrámů,“ doplňuje premonstrátský kněz.

Jihlavský Jan Tleskač

Na Jihlavu se snáší sníh a dveře věže u sv. Jakuba jdou proto sotva otevřít. Na věži monumentálního chrámu září do daleka světelný řetěz. „Za to může taky Vojta. Teď před Vánoci pravil, že by na věži mělo něco svítit. A najednou koukám, že opatřil a instaloval světýlka, která lemují zábradlí. On tam chodí ručně zvonit. Je to zkrátka nadšenec,“ pokračuje ve chvále jihlavský farář.

Když stoupáme do věže svatojakubského chrámu, přiznává Vojta Blažek, že se tu sám někdy bojí. Není divu. Je to tu jako v gotické věži. V mojí fantazii se probouzí obraz Stínadel, jak je popsal Jaroslav Foglar.

Podobnost mladého hodináře s románovým hrdinou Janem Tleskačem je až zarážející - Tleskač se učil zámečníkem a vyrobil hlavolam, Vojta začal kvůli hodinovým strojům studovat strojní průmyslovku a zabývá se mnohem složitějšími „hlavolamy“. Když vzápětí stane pod sedmitunovým zvonem, po olomouckém druhým největším na Moravě, vypadá to, jako by si odskočil z natáčení nové adaptace Rychlých šípů.

„Tohle je Jakub. Ale jihlavští mu říkají Zuzana podle pověsti o nectné Zuzaně, která přispěla na jeho odlití. To se uskutečnilo přesně před 460 lety. Nemůžeme na něj ale zvonit kvůli statice tak, že bychom jej rozkývali. Zvoní se proto jen jeho srdcem,“ popisuje. Jak říká, zvuk se v noci, ve které sněží, nese docela jinak. „Rozdíl je i mezi létem a zimou. Považte. V létě jsou zvony i hodinové stroje vystavené třeba i šedesáti stupňům. V zimě je tady i přes dvacet pod nulou. To už musíme být při zvonění opatrní, aby zvon nepuknul,“ uzavírá zvoník.