„Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo. Nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Neboť se nám narodí dítě. Bude nám dán Syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje“ (Iz 9,1 a 5).

Naděje Božího lidu, vyjádřená těmito slovy proroka Izajáše, byla od nepaměti zdrojem síly a útěchy v časech soužení. I v časech nejtemnější noci směli věřící vyhlížet úsvit nového dne. Směli se spolehnout, že Bůh zasáhne, zastane se svého lidu, odvrátí zkázu. Pošle toho, který přinese záchranu, který zažehne světlo uprostřed temnoty. Možná to bude prorok, možná král, možná kněz. Každopádně to bude Pomazaný Hospodinův, tedy Mesiáš, člověk zmocněný Duchem Svatým k obětavé službě, k zachraňující misi, k vítězství světla nad temnotou.

Mesiáš jako Prorok

Mnozí z těch, kdo žili v časech duchovní temnoty, vyhlíželi světlo v podobě nového zjevení. Věřili, že Hospodinův Pomazaný přinese zachraňující zjevení shůry. Že to bude Prorok, hlasatel Božího slova, pokračovatel Mojžíšovy prorocké mise. Tak jako Hospodin kdysi povolal Mojžíše, aby se stal prostředníkem zjevení, pošle jednou ještě jednoho „nového Mojžíše“, který rozptýlí duchovní temnotu. Vždyť tak to bylo zaslíbeno samotnému Mojžíšovi na sklonku jeho životní pouti: „Povolám jim Proroka z jejich bratří, jako jsi ty, do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži“(Deut 18,18). Právě z této výpovědi vyrostla naděje, že až se naplní čas, Hospodin pošle svému lidu nového zakladatele Mojžíšova formátu.

Mesiáš jako Král

Mnohem více bylo těch, kteří očekávali Mesiáše ne jako Proroka, ale jako Krále. Důvěřovali zaslíbení, kterým Bůh uzavřel smlouvu s králem Davidem a jeho potomky: „Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu otcem a on mi bude synem“ (2. Sam 7,12-14). Zvláštní smlouva mezi Hospodinem a pomazaným dědicem Davidova trůnu dala mesiášskému očekávání konkrétní obrysy. Narodí se podobně jako král David v Betlémě (Mi 5,2). Bude tak jako David „králem podle Božího srdce“. Bude dokonce jakožto zástupce Boží vlády na zemi nazýván Božím Synem, jak o tom svědčí mesiášské žalmy. Výpovědi žalmistů i vidění hebrejských proroků připisují Pomazanému králi z rodu Davidova všechny znaky královského majestátu. Má to být vznešený panovník, slavný vojevůdce, mocný vladař. Ale zároveň zaznívají v portrétu zaslíbeného Krále i překvapivě rušivé, dramatické tóny. Namísto triumfu prohra, namísto vítězství porážka, namísto majestátu chudoba a ponížení. Jak říká Zachariáš: „Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí, pokořený jede na oslu“ (Zach 9,9).

Mesiáš jako Kněz

Tím ovšem dospíváme k tajemství Mesiášova údělu. Nebyl pověřen jen královskou vládou, ale také kněžským posláním. Jako ten, kdo svou obětavou službou přináší smíření a odpuštění hříchů. „Ty jsi kněz navěky podle Melchisedechova řádu,“ říká o Pomazaném žalmista (Ž 110,4). Výpovědi o kněžském úkolu Mesiáše se dotýkají tajemství jeho utrpení. Tento Kněz totiž nepřináší zápalné nebo přídatné oběti podle rituálních předpisů. Jak říká prorok Izajáš „Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu“ (Iz 53,10). Ano, v těchto slovech dávného proroctví zaznívá velikonoční tajemství, z něhož se dodnes tají dech: Hospodinův pomazaný služebník je Kněz, který jakožto smírnou oběť za hříchy lidu přináší sám sebe.

To je to tajemství, jehož pravý význam vyjde najevo teprve o staletí později, když přijde ten, na kterého dávná mesiášská proroctví ukazují. Ten, který naplňuje očekávání Mesiáše jako Proroka, Krále i Kněze. Není to triumfující Panovník, mávající mečem a drtící šiky nepřátel. Je to trpící Mesiáš, který podle Zachariášova proroctví o svém údělu říká: „Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli“ (Zach 12,10).

Mesiáš jako Syn člověka

Boží triumf často vypadá jinak, než si lidé představují. I označení Mesiáše jako Syna člověka jako by bylo příslibem jeho ohromujícího vítězství. Vždyť vychází z vidění proroka Daniela, který říká: „Hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno“ (Dan 7,13-14).

Není divu, že si mnozí s příchodem Mesiáše spojovali úžasné politické vítězství. Ale pozor, Danielův mesiášský titul „syn člověka“ v sobě obsahuje dvojznačnost, která mnohé zmátla. Syn člověka totiž může být mesiášský Král, jemuž Bůh svěří vládu nad celým světem. Ale může to být taky kterákoli lidská bytost, prostě člověk, pan Novák, kdokoliv. A právě tato dvojznačnost provázela životní příběh nazaretského tesaře, který v některých vyvolal radostnou jistotu, že to je On! Tedy ten, který naplňuje dávná zaslíbení. A na jiné působil jako drzý buřič a nestoudný kacíř.

A přece v sobě dvojznačnost titulu syn člověka obsahuje hlubokou pravdu. Ten, kdo je takto nazýván, je zároveň vzorem pravého lidství. Je odpovědí na otázku, co znamená být člověk. Ano, je to „nový Adam“. V dějinné úloze zaslíbeného Mesiáše se tak protíná poslání prorocké, královské i kněžské, ale také výsostné zjevení toho, co měl Bůh na mysli, když stvořil Adama.

Mesiáš jako Syn Boží

Mesiášský Král je nazýván Božím Synem. Mezi jeho vznešenými tituly zaznívá i dech beroucí jméno Immanuel, tedy Bůh s námi (Iz 7, 14). Ve výpovědích hebrejských proroků se postupně vynořuje portrét Mesiáše, který překračuje parametry pouhého lidství. A tím se dotýkáme tajemství, jehož význam osvětlují až novozákonní evangelia: ten který má přijít, je „Syn Boha živého“! V zaslíbeném Mesiáši se Bůh sám sklání až na dno lidské bídy.

Tajemství vánočních svátků je tedy také tajemstvím Božího příklonu k člověku. Tajemstvím Toho, který, „ačkoli byl způsobem bytí roven Bohu, přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí“ (F 2,6-7).

Mesiášovo Království

Rozmanité výpovědi Písma o zaslíbeném Mesiáši měly mnoho podob a daly se chápat různě. Události, které slavíme o Vánocích, mnohé zaskočily a překvapily. Nebylo to tak jednoduché, aby se všichni, kdo pozorně čtou Bibli, shodli v názoru, že Ježíš je Mesiáš.

Židovští znalci Písma v dialogu s křesťany říkali a dodnes říkají, že věčné hádky o tom, jak vykládat proroctví o Mesiáši, k ničemu dobrému nevedou. Co se raději soustředit na povahu Království, které má přijít? Abychom věděli, jak mu jako lidé můžeme jít naproti. Jak máme přiložit ruku k dílu, aby se tento svět více podobal zaslíbenému Království. Vždyť toto Království se netýká jen židovského národa. V mesiášském věku se Boží pokoj a spravedlnost rozšíří na celé lidstvo. A tím se naplní i slib daný Abrahamovi, že v jeho potomstvu dojdou požehnání všechny národy země (G 12,3). Boží Království totiž není politická říše. Ten zaslíbený Král, jehož narození slavíme o Vánocích, přišel založit říši. Ale jeho království „není z tohoto světa“ (J 18,36). Je to království, které svatý Pavel vystihuje slovy: „Království Boží je spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém“(Ř 14,17). Je to království, které není omezeno žádnými politickými hranicemi: Boží kralování v lidských srdcích a ve vztazích mezi lidmi.

Je to už hodně dávno, skoro dva tisíce let, co se začalo z Jeruzaléma šířit do všech končin země. A Král si přeje, aby se šířilo dál. I dnes a zítra. Kudy? Mnou a tebou.