Když si zajdete na Bratry Ebeny na koncert, možná vás pobaví vtip Marka Ebena, že kytarista Pavel Skála mění barvu svého nástroje podle liturgické doby. O svatodušních svátcích má prý kytaru červenou, v postní době fialovou a v liturgickém mezidobí zelenou. Album Co my víme sice mnoho přímočarých narážek na křesťanství neobsahuje, ale všimneme si pasáží o věcech, které nás a náš pozemský život přesahují.

Co my víme vychází dlouhých devět let po předchozím Čase holin. Oproti minulým albům je možná hudebně ještě sevřenější, základní sestava se ustálila na šesti hráčích (tři Ebeni, Jaromír Honzák na kontrabas, Pavel Skála na kytaru a Jiří Zelenka na bicí) s minimem hostů. Tentokrát deska neobsahuje žádnou zhudebněnou báseň, všechny texty pocházejí přímo z pera Marka Ebena. Výjimkou je pouze skladba jeho bratra Davida s názvem Clafoutis, ve které se kapela poprvé obejde zcela beze slov.

Album rámují dvě písně – úvahy nad tím, co bude dál, v době, kdy my už tady třeba nebudeme. V úvodní „Co my víme“, ze které by se možná mohl stát další z velkých hitů kapely, posloužila doba covidová jako odrazový můstek k otázce „jak to s námi vlastně bude dál“. Důležitým tématem písně je ovšem i rozdělení společnosti, které právě od covidového roku 2020 pociťuje asi každý z nás: „Jeden říká to, druhý zase to, třetí s nimi nesouhlasí, čtvrtý drží graf, pátej ten je paf, mně se z toho ježí vlasy.“ Závěrečná „Hezké to bylo“, hudebně trochu ve stylu starší „Na růžích ustláno“, je zase osobní bilancí s pointou: „A kdyby vůbec nic tu nakonec nezbylo, i tak vám řeknu: Hezké to bylo.“ Do podobné kategorie patří také píseň „Kam to ještě pude“ s textem velmi neurčitým („Co se to tu stalo?“) a s větším množstvím otázek než odpovědí („Kam se ubíráme, když cestu neznáme?“).

Odpustit vrahovi

Jinde je ale Marek Eben jako písničkář konkrétnější. Někde se vrací k tématům, která zpracoval dříve, a rozvíjí je. Je to příklad písně „Bez komentáře“, která se dívá na dnešní novináře a média odjinud, ale vlastně podobně jako starší „Noviny“. V textu písně „Na šňůře“ možná zaujme okoralá veka (ano, motiv z hitu „Chlebíčky“), ale důležitější je situování koncertní šňůry do restaurace Zítřek a města Čas, čímž se opět dostáváme k plynutí času jako klíčovému tématu desky. Mimochodem zcela jinak s tématem času Eben pracuje v prazvláštním příběhu „Procházka“, absurdní grotesce o zavražděném, který se se svým vrahem po letech spřátelí (!) a oba si odpustí. Nelze i zde vidět podobenství třeba pro nás, kdo jsme se v covidové době kvůli různým názorům s někým blízkým rozkmotřili?

I když nám tedy po prvním poslechu alba budou znít v uších spíše prvoplánové popěvky jako satira na řepková pole „Jarní“ nebo protestsong proti Santa Clausovi „Vánoční“, pod povrchem najdeme spoustu zajímavých otázek – i odpovědí.

Bratři Ebenové: Co my víme (100Promotion 2023)