Tak už nám zase nastává ta vánoční pohoda! Ještě neopadalo listí ze stromů a na veřejných prostranstvích už se objevují rozsvícené vánoční stromečky. Ještě nechceme, ale v prodejnách nás už od listopadu vytrvale straší čert a Mikuláš. Ze všech stran jsme vyzýváni, abychom se naladili na tu správnou adventní vlnu, vytvořili domácí pohodu a nezapomněli (s nákupem dárků) na své blízké. S nechutí se vydáváme do supermarketů, kde nad hlavami podrážděných zákazníků s přetékajícími nákupními vozíky zní „…a co my ti, chudí, dáme…?“ A nejeden z nás si ve skrytu duše povzdychne: „Už aby to bylo za námi!“

Možná mi namítnete, že je to příliš skeptický pohled a že máte advent moc rádi. Já také! Jen se každý rok pozastavuji nad tím, jak snadné je z oslavy Boží lásky k člověku, z jeho narození mezi nás a z radosti, kterou nám přináší, udělat odpudivou karikaturu. Z úžasu nad Božím dítětem v chudé stáji se nepozorovaně stanou svátky konzumu, doprovázené líbivými hesly bez obsahu. Přejeme si pokoj, ale z obzoru nám mizí jeho dárce. Přejeme si radost, ale nemluvíme o jejím původci.

Liturgie nám nabízí adventní dobu jako čas přípravy na Vánoce. Víme, že pro nás neznamená jen pečení cukroví, úklid a nákup dárků. Jak konkrétně můžeme čas adventu využít? Jak se připravit a na co? Často slýcháme, že advent je dobou ztišení. Dobře tedy. Zkusím se ztišit, zajdu do kostela, rozsvítím večer svíčku a vypnu televizi. Co pak v nastalém adventním tichu uslyším?

(Ne)očekávaný Mesiáš

Zdá se mi, že jedním z důvodů pro mé ztišení je to, aby k nám Pán Ježíš nepřišel jaksi nahodile, ale aby se mohl mezi nás narodit jako očekávané a vytoužené dítě. Jako křesťané máme tu nevýhodu, že víme, že se Pán Ježíš narodil v Betlémě. Víme, že byl položen do jeslí, protože se pro něj nenašlo místo pod střechou. Víme, že přišel jako Mesiáš do toho světa. Každý rok si to o Vánocích připomínáme. A protože to víme, už po jeho příchodu netoužíme. (Jsem si vědoma toho, že toto zobecnění je zjednodušující a rozhodně se nechci nikoho dotknout.) Ale často opakované pravdy, i ty nejsvětější, nás mohou snadno (pokud si nedáme pozor) vůči svému obsahu impregnovat. Poselství se nás už nedotýká, radostná zvěst nám nedělá žádnou radost. Ježíš je mým Spasitelem, ale já si nejsem úplně jistá tím, co konkrétně to pro mne znamená.

V Janově evangeliu čteme: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“ (J 1,11). Říkáme si (možná s mírným rozhořčením): „No jo, ti Ježíšovi současníci! Jak byli zaslepení! Měli své představy a Boží Syn se jim do nich nehodil.“ Nejsem si jistá, jestli se i nám snadno nemůže stát něco podobného. Bůh je plný života, Tvůrce, který k nám přichází stále nově. V našich představách ale Spasitel přece už přišel, a tak ho zapomeneme vyhlížet.

Čas adventního ztišení tedy mohu využít k tomu, abych zaslechla, po čem volá moje srdce. Co mi říká, když všechny ostatní hlasy umlknou? Po čem touží? Spolu se žalmistou se mohu modlit: „Bože, zkoumej mne, ty znáš mé srdce, zkoušej mne, ty znáš můj neklid“ (Ž 139,23). Ztrácím se v nárocích života, v otázkách, na něž neexistují jednoduché odpovědi, a potřebuji, aby mě Dobrý Pastýř hledal a našel? Nerozkládají se v mém životě oblasti beznaděje nebo strachu, kam je třeba, aby zazářilo jasné Boží světlo? Možná si uvědomím, že mi můj prostor svobody omezují nějaké závislosti a zatoužím po vysvobození nebo si všimnu, že se z mého života vytratily radost a pokoj. Zkrátka, čas adventu mi může posloužit k tomu, abych i já mohla (zase znovu) zatoužit po Mesiáši, po svobodě a radosti, kterou mi nabízí. Abych se upřímně mohla připojit ke zpěvu Rorate coeli – „Rosu nám dejte nebesa, dejte nám Mesiáše“ a zařadit se mezi ty, kteří „Spasitele viděti žádali… a spolu hlasy toužebnými volali: ‚Ukaž tvář svou nejdražší, prolom nebesa, sestup dolů, Mesiáši.‘“

Advent je časem dialogu

Víme, že se nám narodil Spasitel. Je pro nás ale vytouženým dítětem? Advent není jen časem introspekce, naopak je obdobím dialogu. Je to Duch Svatý, který mne oslovuje a zahřívá, co je ve mně studené, dává mi poznat, co je zkřivené, září do mých temnot a usvědčuje mě ze hříchů. On ve mně rozdmýchává touhu po obrácení a odpuštění. On mě přivádí k novorozenému Králi a ukazuje mi tvář Boha, který mému životu blahosklonně nepřihlíží ze své vzdálené dokonalosti, ale vstupuje do něj „zevnitř“. Duch Svatý mě přivádí k dítěti v jeslích, které je plodem Mariina života. Je to on, kdo ji zastínil svou milostí právě proto, abych se díky Ježíši mohla setkat s Boží láskou konkrétně tam, kde jsem a v tom, co žiji. Duch Svatý, Pán a Dárce života, ke mně v adventním tichu hovoří a zve k novému setkání s mým Spasitelem. V betlémském chlévě se potkávají touha žíznivého lidského srdce s touhou srdce Božího. Docela prostě, bez triumfalistických obřadů. Bůh vstupuje do lidského života, aby naše lidství už navěky mělo místo v Něm. Bůh se v betlémském chlévě klade člověku do rukou, aby pro nás byl jednou pro vždy dosažitelným. Překonává nekonečné propasti a stává se naším blízkým, Immanuelem, Bohem s námi.

Máme nejen Boží hod, ale celou dobu vánoční na to, abychom si nově osvojili, co znamená „Nám, nám, narodil se“. Ježíšovo narození si nepřipomínáme pouze jako historickou událost, ale Duch Svatý je zpřítomňuje i v našem životě. Ježíš se rodí do míst naší chudoby, slabosti, temnoty, všude tam, kam ho zveme. Odpovídá na touhu našeho srdce, která měla v adventu čas uzrát. I nad našimi chlévy může zaznít „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení“ (L 2, 14).

Adventní čas vrcholí slavností Narození Páně. Vánoce se pak „přelévají“ do celé vánoční doby, během níž si připomínáme mnoho důležitých svátků a uzavíráme ji slavností Zjevení Páně a svátkem Křtu Páně. Tyto svátky nám pak mohou pomoci rozvinout vánoční obdarování v našich konkrétních životech a podmínkách.

Co zjevuje Zjevení Páně?

Exotičtí tři králové připomínaní o slavnosti Zjevení Páně nám ukazují na důležitou skutečnost, kterou můžeme snadno opomenout. Bereme Ježíše už natolik za svého, že přehlédneme fakt, že se narodil jako židovské dítě a skutečně přišel nejprve do svého vlastního, mezi svůj lid. Když v evangeliu dává svá zaslíbení, oslovuje téměř bez výjimky Židy. Jeho první učedníci jsou Židé a jim nejprve hovoří o Božím království. Ježíš je židovský Král. My křesťané z pohanských národů jsme byli naroubováni na Krista, vinný kmen, který má své kořeny v Izraeli. Na svátek Zjevení Páně nám liturgie nabízí úryvek z listu Efezanům, kde Pavel píše: „Slyšeli jste přeci o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám: dal mi ve zjevení poznat tajemství..., které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům: že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia“ (Ef 3,2-3a, 5-6). To, co dnes vnímáme jako samozřejmost, se tak zprvu vůbec nejevilo. Duch svatý vedl první učedníky a apoštoly k tomu, aby pochopili, že v Kristu Boží láska překračuje hranice národů, impérií a myšlenkových stereotypů. Ježíš je Spasitelem nejen pro své současníky, nejen pro své soukmenovce, pro vyvolený Boží lid, ale pro všechny. Duch Svatý ukazuje apoštolům dosud netušené horizonty a zve je k vykročení na neznámé cesty.

Slavnost Zjevení Páně nám tak připomíná, že zpráva o tom, že „Bůh má v lidech zalíbení“ doputovala z Betléma přes staletí, tisíce kilometrů a generace věřících až k nám. Že jsme podobně jako Efezští byli kdysi „bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě“. Ale v Kristu Ježíši jsme se nyní my, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev (Ef 2,12-13).

Pozvání Ducha Svatého

Celou vánoční dobu uzavíráme svátkem Křtu Páně, který nám v novém světle ukazuje Ježíšovu identitu a s ní i tu naši. To, že se Ježíš narodil jako Boží Syn, se veřejně manifestuje právě při jeho křtu v Jordánu. V evangeliích čteme, že když byl Ježíš pokřtěn a vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který na něj sestupuje jako holubice. A z nebe se ozval hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil (srv. Mk 1, 6-11). Ježíš, betlémské Boží dítě, zde nově slyší jako dospělý muž na prahu své veřejné služby Otcův hlas. Ty jsi můj milovaný Syn! Spočívá na něm Duch Svatý, a on v jeho síle dál koná na zemi to, k čemu ho Otec poslal. Před svou smrtí ve své velekněžské modlitbě o svém poslání hovoří takto: „Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno, a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“

Ježíš touží, abychom byli účastni lásky mezi ním a Otcem, zve nás do samého středu Nejsvětější Trojice a ve křtu nám k účasti na Božím životě otevírá bránu. Jan Křtitel o Ježíši říká, že nás bude křtít Duchem Svatým. Původní význam řeckého slova křtít znamená ponořovat. Ježíš nás tedy bude nořit do Ducha Svatého. Díky němu jsme i my přijímáni za syny a dcery a můžeme žít v identitě Božích dětí.

Na prahu adventu můžeme tedy zahlédnout pozvání Ducha Svatého, který nás jako diskrétní průvodce doprovází tímto časem i celou vánoční dobou. Hovoří k našemu srdci v tichu a odhaluje jeho touhy. Směřuje naše očekávání k Bohu Otci, který na ně odpovídá svou láskou. Bůh oslovuje Marii a díky její víře, lásce a naději přijímá Ježíš skrze Ducha Svatého svůj pozemský život. Skrze Ducha Svatého přijímá Boží Syn naše lidství. On, věčný a dokonalý, se spojuje s námi ubohými a hříšnými. Duch Svatý pak ukazuje apoštolům, že radost z Boží přízně a podíl na Otcově dědictví jsou určeny nejen Ježíšovým současníkům, ale i pohanům, tedy všem, kteří Ježíše přijmou jako svého Spasitele a Pána. Toto své rozhodnutí vyjadřujeme ve křtu, kdy jsme nořeni do Krista a v něm se stáváme Božími syny a dcerami. Díky křtu tedy všechno, co Ježíš vykonal a co pro nás získal, můžeme vztahovat na sebe. Obnoveni radostí z Boží přízně a lásky, kterou jsme pozváni přijímat a rozdávat dál, pak můžeme s nadějí vstoupit do nového roku.

Autorka je šéfredaktorka časopisu Effatha - magazínu pro Katolickou charismatickou obnovu.