Někdy slýchávám tvrzení typu „psychoterapeut je jen moderním knězem pro nevěřící“ nebo „proč bych měl chodit na psychoterapii, když chodívám ke zpovědi?“. Je škoda, když se svátost smíření, duchovní doprovázení a psychoterapie staví proti sobě. Každá z nich má svou svébytnost, důležitost. Existuje samozřejmě překrytí, k tomu se dostaneme, ale ani jeden z těchto fenoménů nelze plnohodnotně zaměnit za jiný. Liší se totiž v cíli, metodě, četnosti i tím, kdo je oprávněn ho vykonávat.

Zatímco cílem svátosti smíření je odpuštění hříchu, obnovení křestní milosti, nový začátek…, cílem duchovního doprovázení je růst v duchovní zralosti. Cílů psychoterapie je více: od konkrétního požadavku klienta, který se chce například zbavit fobie, úzkostí, touží po sebepřijetí, až po zvládání emocí, přijetí nějaké náročné životní situace apod. Někdy člověk přijde s problémem a na konci terapie se ukáže, že objevil daleko důležitější kořen dané věci, o kterém nevěděl. A to mu pak pomůže žít svobodněji. Mohli bychom to souhrnně nazvat růst v lidské zralosti. Je třeba říct, že lidská zralost není totéž jako duchovní zralost. Jedna nenahrazuje druhou, ale vzájemně se doplňují, podporují. Víme, že svátost smíření uděluje kněz nebo biskup. U duchovního doprovázení máme širší nabídku. Mohou ho vykonávat i laici. Někdy se toto doprovázení děje organizovaně, ale častokrát i bezděčně – pokaždé když si s někým povídám o Bohu a svém životě s ním. V podstatě každý kmotr by měl být duchovní doprovázející pro svého kmotřence.

Přístupy a metody

Psychoterapii může vykonávat každý, kdo má za sebou psychoterapeutický výcvik. Je dobré, když má vystudovanou psychologii nebo lékařství. Pokud psycholog nemá takový výcvik, může vykonávat jen poradenství, nikoliv systematickou terapii. Je dobré ověřit si, zda je dotyčný člověk zaštítěn věrohodnou organizací, protože se bohužel objevují podvodníci, kteří vykonávají pseudo-psychoterapii bez potřebného vzdělání a supervize.

Co se týká zpovědi, existuje více přístupů. Můžeme například reflektovat své vztahy: k Bohu, lidem, stvoření a sami k sobě. Nejprve to, co bylo dobré, pak to, co se nepodařilo, anebo si děláme přípravu podle Desatera a posléze ji sdělíme zpovědníkovi. Toto vyřknutí je důležité, protože „to vnitřní“ se dostane ven a od této chvíle už není mou součástí.

U duchovního doprovázení nejde o hříchy a jejich okolnosti, ale člověk reflektuje, co aktuálně prožívá s Bohem, učí se „číst každodennost“, vyslovuje navenek své zmatky, pochybnosti, ale i vnitřní bohatství plynoucí ze vztahu s Bohem. Člověk může vnímat, co se mu vynořuje v modlitbě nebo při četbě Písma. Častým tématem je i obraz Boha, postoje víry v různých životních okolnostech, usmíření anebo hledání svého místa ve farnosti, v církvi apod.

Při psychoterapii člověk přináší „svůj život a jeho události“. Co žiji tady a teď? Jaký to mělo vývoj? Jde o to, být v živém vztahu a kontaktu se svým já. Někdy jde o prolomení mlčení, protože některé věci mohou být v životě člověka tak tabuizované, že o nich nikdy s nikým nemluvil.

Ke svátosti smíření přistupujeme, když se dopustíme vážného provinění. Anebo v nějaké pravidelné periodě. Jako minimum se uvádí aspoň jednou ročně nejlépe kolem Velikonoc. U duchovního doprovázení se lidé vzájemně domluví. Někdo se schází každý měsíc, jiný preferuje spontánnost.

Na psychoterapii dochází člověk v pravidelném intervalu a tato pravidelnost je stěžejní, protože vytváří důležitou intenzitu interakce s terapeutem. V hlubinné psychoterapii to je dokonce jednou či vícekrát týdně na téměř hodinu. Lze vidět, že silou psychoterapie je i její intenzita. A právě když člověku připadá, že nemá co říct, že už vše řekl, a proto se mu ani nechce přijít, tehdy bývají terapie nejhlubší.

Společný je zájem o člověka. U všech tří fenoménů se člověk setká s empatií, přijetím, neodsuzováním a aktivním nasloucháním a toto je samo o sobě velkým darem. To podstatné je u těchto jevů totiž stejné. Jsem zde pro druhého, který přichází, a dávám mu svůj prostor.

Jeden farník přišel ke svátosti smíření vyznat své hříchy, ale zároveň by rád věděl, jaké je jeho místo v církvi nebo ve farnosti. Jako zpovědník mu mohu něco rychle nabídnout nebo ho doprovázet v naslouchání Hospodinu. Nebo jiný člověk vyznává, že má problém Boha vnímat jako Otce. Zde by bylo dobré tomu člověku doporučit i duchovní doprovázení, kde se mohou reflektovat příčiny…

Jeden pán se zpovídá ze symptomů deprese a vnímá to jako selhání. Je dobré pomoci mu to rozlišit a poslat ho k obvodnímu lékaři, který mu může předepsat aspoň základní psychofarmaka nebo podle vážnosti ho pošle k dalším odborníkům.

Jiná paní přichází ke zpovědi s tím, že ji napadají sprostá slova vůči svatým či Ježíši. Anebo ve variantě, že ji sužují sexuální myšlenky s Ježíšem či svatými. Tady by měl dobrý zpovědník rozlišit, že nejde o hřích (není zde přece dobrovolnost a souhlas) ani o působení zlého ducha s nutností exorcismu, ale o možné projevy obsedantně-kompulzivní poruchy a že danému člověku uleví psychiatr.

Naopak někdy přijdou lidé na psychoterapii s určitou reálnou vinou. Najednou zde vnímám, jaký máme velký dar jako křesťané zažít odpuštění ve svátosti smíření.