Jde o soubor modliteb a oficiálních liturgických textů, který duchovním umožňuje nabídnout službu církve při pohřbívání prakticky všem, což zatím scházelo. Dosud aktuální texty totiž vyšly po Druhém vatikánském koncilu na sklonku 60. let.

„Poslední rozloučení je otevřené pro každého, ačkoliv v kodexu kanonického práva je výslovně uvedeno, že nárok na pohřeb má jen pokřtěný člověk,“ vysvětluje generální sekretář České biskupské konference P. Stanislav Přibyl a dodává: „Je však třeba rozlišovat pohřeb jako svátostinu (pojem vysvětluje na protější straně P. Tichý – pozn. red.), která slouží pokřtěným, od jiného pohledu na poslední rozloučení jako na skutek tělesného milosrdenství,“ zdůrazňuje P. Přibyl. A právě tomu se snaží tuzemská církev vyjít vstříc.

Dříve nebylo běžné církevně pohřbívat nepokřtěné

Na kněze se obracejí pozůstalí a přátelé zesnulých s prosbou o poslední rozloučení nebo modlitbu často bez ohledu na příslušnost k církvi. Přicházejí se žádostí „zvonit umíráček“, prosí o zádušní bohoslužby. „Prostor na tyto skutky milosrdenství máme velký. Nejprve jsme proto na České biskupské konferenci vytvořili informační leták, který by dával tyto možnosti širší veřejnosti na vědomí, a zároveň jsme požádali liturgickou komisi, aby připravila příslušné texty modliteb a vznikl tak Dodatek k pohřebním obřadům,“ vysvětluje P. Přibyl.

Ještě relativně nedávno nebylo běžné pohřbívat nepokřtěné, ba ani ty, kt eří nežili příliš spořádaným životem nebo nechali své tělo spálit, aniž by to bylo z jejich strany míněné demonstrativní popření víry ve vzkříšení mrtvých jako před sto lety, kdy vznikala první krematoria. Nové obřady tedy řeší i ukládání urny či prosté rozloučení v krematoriu či obřadní síni.

Vydání doplněných textů reaguje na pastorační praxi. Duchovní jsou nyní plně vybaveni do všech situací, když se na ně lidé obracejí o službu církve při posledním rozloučení. „I nadále rozlišujeme modlitbu za zesnulého a svátostinu. Pro věřící pokřtěné lidi nadále zůstávají tři základní způsoby: obřady v domě zesnulého, v kostele a na hřbitově – tedy vyprovázení z místa, kde zemřel, přes kostel, kde je za něj sloužena mše svatá, až po uložení těla na hřbitově. V zásadě nikoho však nevylučujeme z rozloučení za asistence církve. Modlit se za někoho nám křesťanům přísluší. A já velmi vítám, když máme nyní nástroj, díky němuž můžeme lépe sloužit lidem v náročných situacích, což smrt blízkého je,“ zdůrazňuje P. Přibyl.

Zvláštní kapitolu pak tvoří bohoslužby za mrtvě narozené děti. „Dost často veřejnost nahlíží mrtvě narozené jako biologický materiál. Jenže my křesťané víme, že je to lidská bytost, která má duši už od okamžiku početí, a je třeba to zdůraznit,“ připomíná generální sekretář ČBK, který vyzdvihuje i evangelizační rozměr všech pohřebních obřadů. „Na poslední rozloučení přichází spousta nevěřících lidí, kteří jsou v ten okamžik velmi otevření duchovním věcem. Je to jeden z nejintenzivnějších momentů, kdy mají uši a srdce otevřené pro evangelium. Je to okamžik, kdy se nejen loučíme se zesnulým, ale vždy hovoříme o tom, že Kristus vstal z mrtvých a je Pánem našich životů. A těm lidem to v tu chvíli dává smysl,“ uzavírá P. Přibyl.

Kolik je církevních pohřbů? 

Vloni zemřelo v České republice 120 219 lidí, z toho 20 660 jich mělo nějakou z forem pohřbu v katolické církvi. V Čechách to bylo 8 073 posledních rozloučení, na Moravě 12 587. Podíl církevních pohřbů oproti předchozímu roku mírně vzrostl, ačkoliv poslední dvě desítky let klesá. Pro srovnání: vloni to byl každý šestý, ale v roce 2006 každý čtvrtý.

Zdroj: Odbor analýz církevních dat ČBK