Když čteme, jak Ježíš známou výzvou před svým Nanebevstoupením nakazuje apoštolům, aby se vydali do celého světa a zvěstovali evangelium všem národům, mohli bychom nabýt nesprávný dojem, že jde o příkaz pro lidi se zvláštním úkolem. Všichni se přece do světa vydat nemůžeme, copak nestačí, když apoštoly v jejich hlasatelském úkolu podporujeme?

Následováníhodná praxe prvotní církve, o níž čteme ve Skutcích, ukazuje, jak Kristova slova pochopili první křesťané: „celý svět“ může znamenat stejně tak bezprostřední okolí, jako dalekou cestu až na samý okraj tehdy známého prostoru.

„Misie byly chápány jako samozřejmé ovoce křesťanského života, jako úkol pro každého věřícího, který ho měl plnit svědectvím osobního života a – bylo-li to možné – i výslovným hlásáním,“ vystihl praxi prvotní církve Jan Pavel II. ve své encyklice Redemptoris missio z roku 1990. Na řadě míst Skutků apoštolů najdeme potvrzení těchto slov a především vnitřní nastavení křesťanů. Petr a Jan to svým věznitelům v Jeruzalémě řekli jasně: „O tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet (Sk 4, 20).“

Nikdo nemá být ochuzen o radostnou zvěst, kterou světu přinesl Ježíš Kristus. Touto myšlenkou se po staletí řídila misijní činnost církve kráčející do neznámých krajin. Papež František při nynějších středečních generálních audiencích připomíná některé osobnosti církevních dějin a zaměřuje se na jejich apoštolskou horlivost. Nikoli jako na vlastnost pro vyvolené, použitelnou pouze při kontaktech se vzdálenými kulturami, ale jako na ingredienci křesťanského života použitelnou kdekoli: v rodině, mezi kolegy na pracovišti, spolužáky, třeba i spolucestujícími ve vlaku.

S apoštolskou horlivostí

Neznamená to, jak píše ve svém textu teolog David Bouma, že máme předstupovat před lidi ve svém okolí a kázat jim. Každý má totiž jiné schopnosti. Apoštolská horlivost by ale měla sloužit jako vnitřní nastavení, vědomí, že jako pokřtěný člověk, který se setkal s Kristem, si nesmí nechat pro sebe to, čím byl obdarován. A i když každý nemusí mít ta správná slova, nejlepší misijní práci vykoná samotné svědectví života, pokud je skutečně křesťanský – ne v okázalé zbožnosti, ale v lásce, radosti, otevřenosti k potřebám druhých lidí, čestném jednání. Skutky apoštolské opět skýtají řadu příkladů, jak místní církevní obce rostly právě tím, že křesťanský způsob života byl pro druhé lidi přitažlivý.

„Radostná zvěst se má hlásat především svědectvím vlastního života,“ napsal papež Pavel VI. skoro před půl stoletím v apoštolské exhortaci o misiích Evangelii nuntiandi. Přinášíme i další výroky papežů či Druhého vatikánského koncilu, které tento misijní úkol všech pokřtěných připomínají. Se salesiánem P. Jaroslavem Foglem, který působil v bulharské misii a nyní vede Salesiánskou asociaci Dona Boska (SADBA), rozebíráme, co má společného misijní činnost ve světě se svědectvím evangeliu ve svém okolí. A přinášíme i několik tipů, jak se mohou světu kolem sebe otevřít celé farnosti a dát o sobě vědět. Protože ani my nesmíme mlčet o tom, co jsme slyšeli a prožili.