Na čem jsou Manželská setkání založená?

Alice: Na absolutní otevřenosti a bezpečném prostředí. Znamená to hlavně diskrétnost, protože v diskusních skupinkách, ve kterých páry tráví značnou část týdne, je dohodnuto pravidlo, že se nesmí nic vynášet. Zároveň jsou páry povzbuzovány k co největší otevřenosti. Další charakteristikou „manželáků“ je Boží pomoc, kterou tam všude pociťujeme. 

Petr: Manželská setkání stojí na přednáškách, které si připravují jednotlivé páry. Jsou to spíše jejich svědectví k daným tématům, přičemž ta jsou každý rok stejná. Ale jak se proměňuje rodina a manželství, tak i jednotlivá témata dostávají jinou prioritu. Účastníci vědí, že se v podobném problému mohou také ocitnout, a vidí, že má řešení, že se s tím někdo zdárně popasoval. Alice: Vždycky je s námi také psychoterapeut. Takže pokud se vyskytnou akutní problémy nebo si pár i jednotlivec chce pohovořit o něčem, co ho trápí, je tady odborná pomoc. A k dispozici je také kněz.

Pro koho jsou setkání vhodná a pro koho třeba ne?

Petr: Doporučeno je to pro všechny sezdané páry v jakékoli fázi manželství. Je jedno, jestli rok po svatbě, anebo už jsou spolu dvacet let. Vídám však, že mladá manželství tím dostanou obrovský benefit. Z toho, co se v průběhu týdne dozvědí a naučí, mohou těžit po delší období svého vztahu a vyvarovat se spousty komplikací. 

Alice: Podmínkou je, že musí mít respekt ke křesťanským principům, na kterých je projekt YMCA postavený. Nemusí být nutně věřící, setkání se účastní i lidé z různých denominací. Neměli by tam ale jezdit manželé, kteří jsou aktuálně drogově závislí nebo trpí alkoholismem. Neslučitelná s účastí je i opakovaná nebo nevyřešená nevěra, případně těžší léčené duševní poruchy. Pokud by totiž nastal nějaký vážnější nežádoucí stav, nemá tam kdo pomoci. 

Petr: V extrémně těžkých případech by to mohlo narušit práci skupinky. Vedou je sice proškolení laici, ale nejsou to terapeuti.

Chápu správně, že setkání jsou založena především na samotné práci účastníků? Že nejde o poslech přednášek?

Alice: Ano, je to tvrdá práce. Já jsem v tom týdnu vždycky úplně fyzicky vyřízená, a jakmile se najde chvilka, spím. Zvlášť pokud vyplave nějaká negativní emoce, tak to unavuje dvakrát tolik. 

Petr: Já to mám podobně, ale za tou únavou si každým momentem uvědomujete obrovský kus práce, který děláte pro manželství. Takže to fakt není tak, že si jdu poslechnout, co mi tady někdo povídá, a za týden jedeme zase pryč. Ale pokud tam pár jede zodpovědně a chce zlepšit něco, co ho trápí, nebo si připomenout, proč v tom manželství setrvává, pak je s tím spojená usilovná práce. Člověk bývá na konci hezky složený jako Rubikova kostka. Po tom intenzivním týdnu to ale nekončí, protože dostanete nástroj, naučíte se dotankovat manželskou nádrž. A pokud chcete svůj vztah proměňovat, musíte získané nástroje dál využívat.

Jak jste se k „manželákům“ dostali vy?

Alice: Slyšeli jsme o nich od přátel, kteří nás navnadili. Já jsem takový typ klasické ženy, která touží po souladu se svým mužem. Řekla jsem si, že tam pojedeme a budeme na tom pracovat, ale manžel odolával. 

Petr: Já jsem odolával možná pět nebo sedm let. Z mého pohledu jsme měli harmonické manželství a nechápal jsem, proč bych se měl jezdit někam sdílet, když nemám vůbec žádný problém. Nevěděl jsem, co tam budu dělat, když by tam přece měli jezdit ti, kdo mají problémy. Pak jsem ale v nějaké slabé chvilce podlehl a jeli jsme. 

Alice: Večer před odjezdem jsme se brutálně pohádali. Jeli jsme pak na kurz do Litomyšle a v autě bylo čtyři hodiny dusno. Bylo to strašné. 

Petr: Přijeli jsme tam v absolutním nesouladu, ale hned tam na nás silně zapůsobila atmosféra vřelosti a přijetí. Člověk měl okamžitě pocit, že tam patří, že je tam dobře. Když začaly první přednášky a potom i rozdělení do pracovních skupinek, bylo to extrémně silné. Začali jsme se postupně skládat, kostička ke kostičce. Musím říct, že první manželská setkání mi mimořádně otevřela oči ve vnímání manželství, v pohledu na moji ženu, kterou jsem vždycky miloval a milovat budu. Začaly se ale otevírat věci, které jsme si nikdy neměli prostor říct. Najednou byl.

Zní to hezky, ale ten proces asi nebyl moc příjemný.

Petr: Rozhodně to nebylo jednoduché, protože jsme roky neměli žádný viditelný problém. Ale šlo hlavně o vnímání rozdílného pohledu na kritické momenty, které život do rodiny přináší. Žena se na ně kouká úplně jiným způsobem než muž, řeší to úplně jinak než on a je to tak v pořádku. 

Alice: Ačkoliv téma rozdíly mezi mužem a ženou patří k lehčím tématům než třeba odpuštění a krize, hodně jsme při tom zjistili. Uvědomili jsme si, že každý vnímáme realitu jinak, že prožíváme a potřebujeme každý něco jiného. Bylo to bolestné, pro mě osobně třeba i téma zdravého sebevědomí. Tam se díváte zpět i na původní rodinu, jaké špatné vzorce si z ní nesete. Je to těžké poznání. 

Petr: Ale současně strašně osvobozující. Jako když člověk shodí kouli, kterou vláčel na noze, aniž by o tom věděl. Na konci přichází obrovská úleva a dar zlepšeného manželství, obtížně se to popisuje. Musím říct, že máme kolem sebe opravdu mnoho přátel a lidí, kteří o nás vědí, třeba i díky tancování (manželé Mackovi vedou v Teplicích taneční kurzy – pozn. red). Se spoustou lidí se o našem manželství bavíme, a oni říkají, že je opravdu jiné. My odpovídáme, že za tím stojí usilovná práce a že jsme od Pána Boha dostali v kurzech nástroj k tomu, aby se naše manželství stále zlepšovalo a zrálo.

Pozorovali jste proměny i u jiných párů?

Alice: Ze skupinek nesmíme prozrazovat vůbec nic, ale zmíním jeden pěkný moment. V rámci letního kurzu s manželem vždy připravujeme jeden taneční večer...

Petr: A po tanečním večeru nám přišel jeden muž poděkovat. Říkal, že měli se ženou velké těžkosti, ale když si po desítkách let znovu zatančili, začal se na ni koukat stejně zamilovanýma očima jako kdysi. Znovu v ní uviděl krásnou ženu, připomněl si, jak ji vnímal, než nastaly těžkosti, a tekly mu slzy. Začal vzhlížet ke své ženě s obdivem jako k etalonu krásy, ženskosti, protože už úplně zapomněl, jaké to je – popisoval nám. Podobných momentů, nejen u těch tanečních večerů, ale vůbec v objevování i třeba přitažlivosti jednoho k druhému, nastává bezpočet. Páry si připomínají, proč jsou spolu a jak je dobře, že spolu jsou. 

Alice: Přidám na odlehčení ještě jednu situaci, která se nám často stává. Když máme nějakou přednášku, po ní za námi přijdou přátelé nebo i noví účastníci a říkají: „Vy jste asi byli u nás doma, máme to úplně stejně.“ Takové propojení pomůže vidět i těžší situaci z jiného úhlu.

Petr: Práce na přednášce není práce na týden, páry si ji obvykle připravují podstatnou část roku, sbírají si kousíčky do mozaiky. Ale tím, jak si ji připravují, jdou u daného tématu do mnohem větší hloubky sami u sebe, až na dřeň. Proto to bývá tak oslovující.