„Určitě je důležité, aby měly děti v kostelech své místo a svůj program, aby nebyly vnímány při mši svaté jako přívažek. Protože kdo bude církev tvořit, až z ní odejdou dnešní babičky?“ táže se dlouholetá katechetka Václava Smejová z farnosti při kostele sv. Bartoloměje ve Frýdlantu nad Ostravicí (více níže).

Také P. Josef Lambor, správce kroměřížské farnosti při kostele sv. Mořice, zdůrazňuje, že děti na bohoslužbu bezpodmínečně patří. „Někteří kněží se při organizaci programu řídí podle toho, zda se dítě už připravuje na první svaté přijímání – a od té doby už má mši svatou prožívat naplno. Já sám nevidím oddělování programu na dospělácký a dětský jako ideální. My jsme to vždy rozdělili jen po dobu kázání, kdy děti odcházely do křestní kaple a tam se jim věnovala katechetka – rozebírala s nimi, co se četlo, ale samozřejmě dětským způsobem, a pak je zase přivedla zpátky. Myslím, že z toho měly opravdu užitek,“ dělí se o zkušenost P. Lambor. V jejich farnosti se mše svaté vyhrazené přímo pro rodiny s dětmi ještě donedávna konaly několikrát do měsíce – od loňska se ale od toho prozatím ustoupilo, protože chybí dorost.

Děti jsou dnes neklidnější

Co se týká nejmenších dětí, které zatím rodiče musí spíše utěšovat, když pláčou, nebo je chytat, když se kostelem rozeběhnou, P. Lambor doporučuje využít možnost zadních prostor chrámů. „Tam se s nimi rodiče mohou volněji pohybovat, děti se mohou i proběhnout. Chápu, že pro rodiče je pak velmi náročné si něco z bohoslužby odnést. Ale myslím, že je jenom dobře, když už malinkaté děti vodí do kostela – formuje to totiž celé společenství. A určitě se nemůžeme vracet do minulosti, kdy to běžné nebylo. I když jsou dnes děti třeba neklidnější a pohyblivější,“ směje se.

Zastáncem oddělování programu je naopak duchovní správce farnosti Brno-Líšeň P. Petr Šikula. „Děti (asi od čtyř let) u nás odcházejí vedle s katechetkou hned před prvním čtením a vracejí se na obětní průvod. Ti, co v kostele zůstanou, nejsou pak rušeni, a zároveň lze program pro malé přizpůsobit – nelze přece dospělé krmit katechismem pro děti, to by mi přišlo infantilní,“ usmívá se. Ohleduplnost je zvláště potřeba, když jsou v kostele ještě menší děti – a to na straně rodičů i ostatních účastníků. „Je dobré vytvořit v kostele místo, které je bokem a kam lze s dětmi odejít, když zlobí. Ale moc se mi už nelíbí nechat je po celou dobu si hrát,“ dodává kněz.

Nejútlejší věk dětí přináší samozřejmě i vyšší nároky na soustředění rodičů během mše. Kreativně to naopak dokázala uchopit Jana Šilhavá z Centra pro rodinu Arcibiskupství pražského. „Možná jsem se tehdy soustředila mnohem lépe než teď, kdy mě ‚nic neruší‘. Bývala bych asi nerada, kdyby mi děti odváděli na nějaký paralelní program. Mši svatou jsme vždy prožívali jako rodina pohromadě,“ říká a připojuje tip svého tehdejšího zpovědníka: „Když soustředěně, s plným vědomím a vděčností udělám při mši svaté kříž a pak jsem přítomná i pro děti, je to dostatečná Boží oslava a díkůčinění.“ Texty, které se měly číst, si jako rodina přečetli předem doma, aby pak byli v obraze. „I mně přišla jednou paní vynadat, když děti plakaly. Člověk to ale nemůže brát tak, že ho děti v kostele ruší,“ uzavírá.