„Kdo chce dospět k pravé vnitřní svobodě, musí se cvičit v pokojném a dobrovolném přijímání mnoha věcí, které jako by popíraly jeho svobodu. Přijmout svá osobní ohraničení, svou křehkost, nemohoucnost, tu či onu situaci, do níž nás život staví,“ radí známý francouzský duchovní autor P. Jacques Philippe v nedávno vydané knížce Vnitřní svoboda (KNA 2019) a připomíná, že situace, v nichž skutečně rosteme, jsou právě ty, které nemáme pod kontrolou, jejichž pány nejsme.

Na cestě k vnitřní svobodě je totiž vedle přijetí bezpodmínečné Boží lásky jako zdroje našeho myšlení a jednání důležité zdolávat tři překážky. Tou první je sebepřijetí. „Působení Boží milosti v našem životě často blokují ani ne tak naše hříchy nebo chyby jako to, že nedostatečně přijímáme svou slabost; blokuje ji všechno to různé vědomé odmítání naší identity nebo naší konkrétní situace,“ míní Jacques Philippe. A pokud se nepřijmu takový, jaký jsem, neumožním Duchu Svatému, aby mě proměňoval.

„Pohled, jímž se na nás Bůh dívá, nám totiž dovoluje být plně sebou samými, s našimi mezemi a nedostatečnostmi, dává nám ‚právo na omyl‘ a zbavuje nás onoho nátlaku, onoho někdy až zajetí povinností (kterou nám ovšem neukládá Boží vůle, ale naše zraněná psychika) být někým jiným, než kým jsme,“ píše duchovní autor a varuje: „Kdo není v míru sám se sebou, bude nutně ve válce i s druhými. Nepřijetí sebe vytváří vnitřní napětí, neuspokojení, frustraci. Ty pak často přenášíme na druhé a tak z nich činíme obětní beránky svých vnitřních konfliktů.“

Když nemáme věci pod kontrolou

Dalším krokem k vnitřní svobodě je učit se přijímat životní protivenství (různé zkoušky, překážky, nepohodu, bolesti, ale i utrpení), která nám vlastně brání, abychom se chovali jako vlastníci svého života a uzavřeli se do svých programů, plánů, své chytrosti. „Nejhorší věcí, která by se nám v životě mohla přihodit, by bylo, kdyby všechno šlo podle nás. To by byl konec jakéhokoli růstu,“ varuje zkušený duchovní vůdce a dodává, že „jedinou skutečnou jistotou, kterou v tomto životě máme, není naše schopnost události rozumem kontrolovat nebo předvídat, ale jistota, že Bůh je věrný a nikdy nás nemůže opustit, neboť nám slíbil svou otcovskou lásku.“ Zároveň s námi jedná jako s dospělými! „Je mnoho situací, kdy prostě chce, abychom se rozhodli sami. A je to i kvůli očistě: kdybychom si byli vždy jisti, že konáme Boží vůli, a byla to pravda, rychle bychom dospěli k nebezpečné domýšlivosti, která by snadno přerostla v duchovní pýchu.“ A ta by pro nás byla horší než všechny naše případné chyby či pády.

Svazující „faktury“

Třetím krokem k vnitřní svobodě je učit se přijímat druhé takové, jací jsou. Abychom v nepohodě či bolesti, kterou nám způsobují, hned neviděli zlou vůli. „Na mnoho vztahových problémů ihned aplikujeme morální kritéria, ačkoli ve skutečnosti jde pouze o problémy v komunikaci, o nedorozumění. Kvůli svým odlišným způsobům vyjadřování a svým psychologickým filtrům někdy těžko vnímáme skutečné úmysly nebo motivy těch druhých,“ vysvětluje P. Philippe s tím, že je důležité, abychom chápali, „že jejich citlivost a hodnoty, k nimž lnou, nejsou stejné jako naše – a tak ve vztahu k nim rozšiřovali a tvárnili své srdce i své myšlenky.“ Tím totiž můžeme jen získat. „Jaké štěstí, že nás druzí zlobí svými náhledy, neboť takto máme šanci vyjít ze své omezenosti a otevřít se jiným hodnotám,“ vybízí.

Zvláštní kapitolou je pak neodpuštění, kdy pečlivě uchováváme vzpomínku na utrpěné zlo jako „fakturu“, kterou v příhodné chvíli zamáváme, abychom s druhým zúčtovali. „Už si neuvědomujeme, že tyto nahromaděné faktury nakonec začnou otravovat a svazovat náš vlastní život,“ varuje duchovní autor. Někdy účtujeme s druhými i pod maskou zbožnosti. Zejména v době sociálních sítí si musíme dávat pozor, abychom neodsuzovali zlo způsobem, který ho naopak posiluje. „Jestliže příliš zaměřujeme pozornost na to, co není v pořádku, činíme to hlavním tématem hovoru (i na Facebooku), hořekujeme nad problémy a znepokojujeme se jimi, nakonec dáme zlu více síly, než ji skutečně má,“ varuje P. Philippe a dodává postřeh: „Často jsem si všiml, že nejkritičtějšími lidmi jsou ti, kdo v sobě mají největší duchovní prázdnotu.“

Past zákona, nebo svoboda

Na jednu záludnou a zbožně se tvářící past, která ohrožuje svobodu křesťana a jejíž logika zcela převrací evangelium, upozorňuje už apoštol Pavel, jak připomíná P. Philippe: „Když se z dodržování zákona udělá podmínka spásy, začneme se řídit logikou, podle níž spása nepochází ze zdarma dané Boží lásky, ale ze skutků, jež člověk koná.“ Ty mě pak mohou dovést k pýše, kdy se považuji za spravedlivého a pohrdám těmi, kdo předpisy nedodržují. Ale i k nesvobodě, k chybné závislosti: místo abych závisel jen na Boží lásce a milosrdenství, závisím na sobě. A když nedokážu plnit předpisy, propadám malomyslnosti, pocitům viny i zoufalství.

Krásně to vše shrnuje P. Philippe slovy: „Zralostí křesťana je jeho schopnost žít z víry, naděje a lásky. Křesťan není ten, kdo si osvojuje určité praktiky a podřizuje se nějakému soupisu přikázání a povinností. Křesťan je v první řadě ten, kdo věří v Boha, doufá, že všechno dostane od něho, a chce ho milovat celým svým srdcem a milovat také svého bližního. Všechny předpisy křesťanského života, modlitby, svátosti, všechny milosti, jež od Boha dostáváme, mají jen jediný cíl: zvětši víru, naději a lásku. Nevedou-li k tomuto výsledku, jsou k ničemu.“