František upozornil na momenty z velikonočních evangelií, kde se mluví o spěchu: Marie Magdalská i Jan s Petrem běželi, emauzští učedníci se bez meškání vydali do Jeruzaléma, aby s apoštoly mluvili o tom, co zažili. „O Velikonocích cesta zrychluje a mění se v běh, protože lidstvo vidí cíl své cesty, smysl svého údělu, tedy Ježíše Krista, a je povoláno spěchat vstříc jemu, naději světa,“ shrnul
„Měl jsem dva úkoly: přinést obětní dary k oltáři a držet svíci v čase proměňování a pozdvihování. Papežští ceremoniáři s námi vše nacvičili,“ přibližuje pro KT Antonín Uhlíř přípravu, která proběhla ve svatopetrské bazilice na Bílou sobotu dopoledne. „Před začátkem vigilie papež v sakristii s každým prohodil pár slov,“ dodává. „Ptal se, odkud pocházíme, ze které jsme koleje. Snažil se zkrátka
„Vnímáme jako velké požehnání a jsme vděční, že můžeme přinášet evangelium do naší společnosti právě skrze Alfu. Společně s pořadateli kurzů a představiteli církví budeme vzpomínat, děkovat, ale také se dívat do budoucnosti,“ říká k dubnovému jubileu Veronika Filipová, vedoucí České kanceláře kurzů Alfa. Podle ní v Česku průměrně proběhne kolem 70 kurzů ročně. Nejvíce jich najdeme v Praze,
Dominikánský klášter sv. Jiljí v srdci hlavního města je už řadu let otevřený veřejnosti v duchu poslání bratří: sloužit obyvatelům města. Už od roku 2008 zde (paralelně se sakristií kostela Nejsv. Salvátora) probíhaly první debaty revue Salve, po rekonstrukci barokního refektáře dostala platforma název Dominikánská 8. „Přemýšleli jsme, jak využít co nejlépe prostory našeho kláštera, který jsme
Pandemie koronaviru zasáhla všechny oblasti lidského života a citelně se dotkla také slavení liturgie. A nešlo jen o roušky, dezinfekci rukou, online přenosy, kropenky bez svěcené vody nebo povinnou rezervaci místa v kostele. Riziko infekce tehdy zřejmě nějak pozměnilo náš pohled na druhé i způsob, kterým s nimi přicházíme do kontaktu. Zvlášť citlivým místem se v tomto ohledu stal liturgický obřad „pozdravení pokoje“. Není divu, že když jsme byli
Narodil se také symbolicky na Hod Boží vánoční 25. prosince 1925. Hudební základy získal jako gymnazista a na varhany se učil od svého tatínka. Později navštěvoval hudební školu a studoval zde dirigování, na vojně byl sbormistrem Armádního uměleckého souboru. Vzhledem k dobovým okolnostem se poté musel živit v dělnické profesi, založil ale několik souborů a v roce 1964 nastoupil jako regenschori u Matky Boží před Týnem v Praze. Po roce 1989 se
Přípravy karvinské farnosti na velkopáteční křížovou cestu začaly poté, co na faru zavolal kazatel havířovské Církve bratrské Roman Toušek. „Oslovil nás, že by rádi se sborem prožili velkopáteční modlitbu u kostela sv. Petra z Alkantary,“ zmiňuje karvinská pastorační asistentka Tereza Ondruszová tzv. Šikmý kostel, známý též z knih Karin Lednické. „Když jsme se pak sešli, napadlo nás, že se jejich představa podobá naší pobožnosti křížové cesty, a
Na sklonku loňského roku se veřejnost dozvěděla o činech, kterých se oblíbený autor duchovních děl původem ze Slovinska dopouštěl desítky let, i o tom, že na něj za to byly uvaleny církevní tresty. Aktuálně P. Rupnikovi představení zakázali veřejné slavení mše sv. a další veřejnou činnost, musí se zdržovat v Římě a okolí a nezapojovat se do veřejné umělecké činnosti, zvláště ne v sakrálních stavbách. Právě v Lurdech, kde Rupnikův cyklus Růžence
Janovy pašije sice slýcháme každý rok, ale vždy v nich můžeme zachytit něco nového, co souzní s naší životní situací nebo se současným děním. Je tam třeba postava Pontského Piláta, který se snaží Ježíše zachránit, protože mu tak velí právní vědomí a spravedlnost („Já na něm nenalézám žádnou vinu“). A přesto ho nakonec vydá katům. Proč? Ano, Ježíšovi protivníci na něj vytáhli těžký kalibr, že riskuje císařovu přízeň. Více se ale obával něčeho
Do velikonočního času se přesně hodí drobná novinka oblíbené autorky, psycholožky Kateřiny Lachmanové Kříž jako strom života. Kapesní formát umožňuje přibrat knížečku do kapsy nebo do kabelky, a kdekoli se tak poučit o kříži jako „ústředním symbolu křesťanství“ a lépe mu porozumět. „Kříž nepřináší smrt, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale rozhojňuje život. Proto v něm otcové církve viděli ‚strom života‘,“ vysvětluje autorka a krok za krokem
Knihy jezuitských autorů vždy beru do rukou s radostí a mnohokrát potvrzeným očekáváním autentického svědectví o duchovním životě, ovlivněném sv. Ignácem z Loyoly a jeho metodou rozlišování. Také proto mě kniha jezuitů P. Samuela Prívary a historika a filozofa Pavla Banďoucha Rozhoduj se jako jezuita s podtitulem Krátký průvodce ignaciánským rozlišováním potěšila. Na pozadí osobního životního příběhu sv. Ignáce nám kniha představuje svět zpočátku
Loni jich bylo přes 1 700 a pořadatelé zaznamenali na čtyři sta tisíc návštěv. Mottem, které letos propojuje nabízené programy, zní: „Po světle dne totiž nastupuje NOC, kdežto žádné zlo nepřemůže moudrost.“ „Někdy pracujeme i v noci, protože pracovní zátěž je velká. To pak přináší únavu během dne a celý náš svět se jakoby zahalí do šedi. Aby pro nás svět nebyl šedý a nepříjemný, navraťme se, pokud to jde, k onomu obecnému předpokladu: ve dne
Před časem mi emeritní biskup František Radkovský ukazoval vaši karikaturu. Byla jste to celá vy, s odhodlaným výrazem na cestě pomáhat těm, kteří to potřebují, ani ty tašky nechyběly… Autorem toho obrázku byl františkán P. Michal Pometlo. Nakreslil ještě jeden, kde jedu na skateboardu po plzeňském náměstí, pak se vznesu a oknem vpluji do katedrály sv. Bartoloměje. Protože ovšem nejsem žádná chudinka, protáhlé gotické okno se změnilo v široké
Vzkříšení je pro učedníky docela neuchopitelný zážitek, jak je vidět z několika klipovitě a jakoby nelogicky rozházených evangelních úryvků, které nás provázejí velikonoční dobou. Marie Magdaléna před sebou vidí zahradníka, emauzští učedníci jdou několik kilometrů s divným rabínem, kterého poznají až při lámání chleba, Tomáš se chce dotknout ran a sám Ježíš musí přesvědčovat učedníky, že není duch. Co se týká Vzkříšeného a několika svědectví o
OD VELIKONOC K LETNICÍM doprovodí v Plzni už 13. ročník Festivalu duchovní kultury Letnice umělců, pořádaný pod záštitou radní pro kulturu Elišky Bartákové a biskupa Tomáše Holuba. V letním refektáři Muzea církevního umění jsou do 14. května vystaveny nové práce členů Unie výtvarných umělců Plzeň na téma Apokalypsa. Připraven je bohatý doprovodný program přednášek, promítání a komentovaných prohlídek. Mezi jiným se plánuje autorské čtení
Výstava má podtitul Člověk – umělec – legenda, vystihující záměr pořadatelů, v mnohém novátorský. Josef Mánes (1820–1871) totiž patří k těm velikánům, jejichž odkaz si každá doba přisvojuje po svém, často ne jen z uměleckých důvodů. Proto je tak důležitá snaha o všestranný a objektivizující pohled. V Mánesově případě se už o to kdysi pokusil Jiří Kotalík výstavou uspořádanou v roce 1971 v Jízdárně Pražského hradu ke 100. výročí malířova úmrtí.
Financování hospiců? Jistě důležitý dotaz, nikoli však klíčový. Takřka za dvacet let v hospicovém hnutí mohu dosvědčit, že tam, kde se začínalo od peněz, cihel či jiných „jistot“, se hospic nakonec nezrodil. A pokud ano, tak chřadnoucí a neprosperující. Domy na písku. Naopak tam, kde vsadili na člověka, službu a nezištnost, vyrostla i bez finančních jistot v začátcích velká díla, která dobře slouží dodnes. Domy na skále. Asi řeknu cosi
Děti v uplynulých třech letech zažily velkou nejistotu a chaos spojené s velkou mírou sociální izolace od vrstevníků i od zažitého řádu. Zvláště některé ročníky (např. když děti přecházely na druhý stupeň či střední školu) zažily velké množství změn najednou, což bylo pro některé, především pro ty emočně vnímavější, obrovskou zátěží, a my si to z dospělého pohledu ne vždy uvědomujeme. A vleklá neřešená zátěž může mít hluboké a někdy nevratné
PAVLA GENZEROVÁ, kurzy při kostele sv. Filipa a Jakuba, Zlín Kurzy Alfa jsou velkou příležitostí, jak oslovit přátele, spolupracovníky, rodinné příslušníky, sousedy a nenásilnou formou je seznámit s křesťanstvím. Je to jedna z možností, jak lidem zprostředkovat zkušenost s Bohem. Mě samotnou na prvním kurzu oslovili především laici, kteří se s láskou a ve svém volném čase o nás účastníky starali. Viděla jsem, že milují Boha. Prošla jsem několika
Vystoupení s názvem „Co se stalo s Ježíšem?“ přihlížely stovky lidí. Organizovaly ho po tříleté pandemické pauze obě žďárské farnosti. První zkouška se odehrála v libušínském areálu už v neděli 12. března a po ní následovaly další. „Mám obrovskou radost, že se nám i přes tříletou pauzu podařilo oslovit dostatečný počet herců, abychom společně obnovili tuto krásnou tradici. Všem velmi děkuji,“ popsal režisér Miroslav Keller. Dostatek herců i pro
Ranní termín této „vigilie“ namísto obvyklého večerního si vyžádal tzv. status quo, který upravuje přístup různých křesťanských společenství k Božímu hrobu. „Jeruzalémská církev jako první přijala tuto podivuhodnou zprávu,“ připomněl v kázání historickou událost biskup Pizzaballa a pokračoval: „Z tohoto místa, z prázdného Kristova hrobu, se k celému světu stále dostává tato dobrá novina: On tu není. Vstal z mrtvých, jak řekl!“ Reportáž přinesl web
S rozbřeskem se ženy vydávají k Ježíšovu hrobu. Jdou nejistě, se srdcem rozervaným žalem nad smrtí, která jim vzala jejich milovaného. Když však dorazí na ono místo a vidí hrob prázdný, v životě těchto žen nastaly Velikonoce: přecházejí od smutné chůze ke hrobu k radostnému běhu k učedníkům, aby jim sdělily nejen to, že Ježíš vstal z mrtvých, ale i to, že je tu cíl, kam je třeba okamžitě jít, totiž Galilea. Tam je čeká setkání se Zmrtvýchvstalým.
Měli bychom se znát z kostela v Mníšku pod Brdy, ale přiznám se, že já stávám vzadu a po mši hned odcházím. Ale to jsem dělával také! Až právě kurzy Alfa všechno změnily. Nejprve jsem se jich účastnil u evangelíků, pak jsme je úspěšně pořádali i my. Kurzy stmelily farnost, vzniklo silné společenství. Lidé se často v církvi neangažují, protože ani nevědí jak. Každý v sobě máme pasivitu, a dokud nás někdo nepostrčí, setrváváme v ní. Kurzy Alfa jsou
„Jestli mě něco na náboženské výchově dětí nepřestává překvapovat, je to přirozenost, s jakou děti věří. Vlastně mám často pocit, že u nás doma jsou nejvíc věřící děti. Každé jinak, ale s jistou samozřejmostí nacházejí svou podobu duchovního života,“ uvažuje Anna Ptáčková, lektorka Rodinného centra Praha a matka tří potomků. A pokračuje: „Nás s manželem k tomu ani moc nepotřebují – jsme spíš nenápadnými průvodci jejich hledání. Spíše odpovídáme,