Rutinu potřebujeme proto, aby nám zbyl čas a prostor pro tvořivost ve vztahu. Nelze každý den dojednávat, kdo a kdy ukládá děti, nebo jiné záležitosti domácího řádu. „To musíme mít zažité. Podobně důležitá je rutina i v sexu. Otevírá nám podobně jako v ostatním životě prostor pro nevšednost, pro to, abychom mohli experimentovat, být kreativní,“ vyzdvihuje terapeutka, která se věnuje manželským párům i budoucím manželům při přípravách na manželství.

Jenže jak rozlišit pozitivní a nosnou rutinu od zahnívající všednosti a od nánosů prachu? „Moje a manželova rutina od začátku manželství je taková, že když se po práci sejdeme doma, tak si spolu sedneme a dáme si dvacet minut kafe. Tohle udržet je samo o sobě nevšední dřina. Narodily se děti, stavěli jsme dům, přicházeli domů v různou dobu – a tak jsme se museli naučit ten prostor si uhájit,“ popisuje svou zkušenost. V jednu dobu Macounovi společné chvíle dokonce přesunuli na ráno. Zásadní ovšem je, čím je onen „rutinní“ prostor naplněný. Bavíme se jen o provozních věcech? Nebo o tom, co nás potkalo, trápí, těší a naplňuje? Ten čas mohou manželé umrtvit a zanést prachem řečí o všedním chodu domácnosti, kdyby se nebavili o tom, čím žijí. Všednost si je dobré vytvořit, zachovat a kreativně s ní pracovat.

Nekonečné štěstí? Nikoliv

„Děláme totiž chybu, když od manželství očekáváme prudkou dynamiku a nekonečné štěstí. To je nerealistická vize. Dosažitelná meta, které snad můžeme v manželství dosáhnout, je spokojenost. Štěstí jsou totiž chvíle výjimečné a vzácné, jen takové zákmity a záblesky. Kdežto spokojenost můžeme prožívat, můžeme o ni trvale usilovat. Štěstí je bonus a koření spokojené všednosti,“ vyzdvihuje úsilí o pestrou a příjemnou všednost Marie Macounová.

Jenže podobně ubíjející jako všednost by mohla být neustálá péče o spokojenost. S naší spokojeností je to podle párové terapeutky podobné jako s lahví od okurek, kterou budeme postupně plnit. „Devadesát procent jejího obsahu bude tvořit to, co já sama odpracuju, a deset procent je to, co mi tam dodají ti ostatní, včetně manžela,“ vysvětluje a dodává: „Když totiž protějšek zrovna ochabuje ve svém úsilí, tak já tam budu mít pořád svých devadesát procent spokojenosti.“ Je podle ní velká chyba, že spokojenost, ba i štěstí očekáváme od těch druhých. Neuvědomujeme si, že obojí musíme v životě i v manželství odpracovat zejména každý sám za sebe. Abychom v manželství nehnili ve všednosti, musíme tedy především pečovat o svou vlastní spokojenost.

Péče o sebe není sobectví

Lidé si ale starost o sebe často pletou se sobectvím. „Ale kdeže sobectví. Abych mohla dávat, tak musím mít z čeho brát. Manželství, potažmo rodina jsou také spojené nádoby. Když budete přilívat spokojenost do některé z nich, hladina bude stoupat všude. Přitom nejlepší přístup má každý především ke svým potřebám a spokojenosti. Nejlépe udělám, když se prvně postarám o sebe. Může to být drobnost – třeba si ve správnou chvíli uvařím kafe a sednu,“ směje se terapeutka.

Při práci se snoubenci dávají v Rodinném centru budoucím manželům seřadit „žebříček“ důležitosti. Na lístečcích mají napsáno: já, partner, práce, Bůh, kariéra, rodiče, sport, koníčky, děti... Dělají to společně a mají mezi sebou licitovat a nějak vše srovnat za sebe. Velmi často se prý stane, že nějaká „k sebeoběti přesvědčená dívka“ dá kartičku „já“ hluboko do dolní poloviny žebříčku. Co to znamená? Marie Macounová vidí důvod v tom, že úplně zapomněla na biblické „miluj bližního jako sám sebe“. „Pokud se nebudu mít ráda, nemohu mít ráda druhého,“ připomíná.

Jak říká, jsou ale situace, kdy musíme jít až k úplné vydanosti – třeba když ženy mají dítě. Musí toho poměrně dost vytrpět a na nějakou dobu postavit novorozence, aby mohl vůbec přežít, nad své zájmy. Problém však vzniká, když v tomhle nastavení manželka a maminka v jedné osobě zůstane. „Spousta jich například běhá po bytě se šamponem na hlavě, protože odběhne od mytí hlavy, kdykoliv už velké dítě, nebo dokonce manžel kníknou, že něco potřebují a chtějí. Z nějakého neznámého důvodu máme my ženy pocit, že je to úžasně křesťanské,“ podotýká manželská poradkyně.

Jít stranou nebo do společnosti

Také umění dát druhému prostor, klid a samotu, čas dělat si své věci, jít do hospody, do divadla a drbat s kamarádkami by mělo patřit k rutině, která bude přehradou ničivé podobě všednosti. Jenže jak na to? V Rodinném centru dělají přípravy na manželství zážitkově. Například vyzvou snoubence, aby si k sobě stoupli tak, jak je jim spolu dobře. Skončí většinou v objetí. „A teď si zavažte tkaničky,“ vyzve je Marie Macounová v té chvíli. Ono jim to ale nejde bez toho, že by od sebe nejdříve poodstoupili. „Když manželství začíná, potřebujeme vlastně vytvořit novou uzavřenou jednotku. Všechny ostatní vztahy jsou méně důležité a fixujeme se na partnera. Je to vnitřní svět, který potřebuje intimitu. Jenže když tahle jednotka zůstane uzavřená, tak zasmrádne. Myslet si, že jenom já sám jsem schopen navždy uspokojit všechny potřeby svého partnera, je šílené,“ popisuje Marie Macounová zkušenost z praxe. Blízkost je podle ní náramně důležitá, ale potřebujeme kolem sebe i další lidi. „Právě to, že mohu brát jinde, zdravě sytí i moje potřeby, moji spokojenost. V okamžiku, kdy do terapie přijde pár, kde mají pnutí kvůli tomu, že,já nemohu udělat nic, v čem není zapojený můj protějšek‘, mi nabíhá husí kůže,“ pointuje.

Každý den není posvícení

Kdo žije v manželství, tak velmi dobře ví, že „někdy nám spolu není dobře“. Důležité je to někdy, které je zapotřebí přijmout také jako skutečnost všednosti. Souvisí to s péčí o sebe samé. Nepohodlí toho druhého mnohem lépe unášíme, jsme-li sami spokojení. Velmi také pomůže, když si dáváme i v této situaci najevo, že jsme stále na jedné lodi, radí odbornice.

„Jsou období ve vztahu, kdy je nám spolu fakt hůř. Je úlevné objevit, že periody, kdy je nám spolu fajn a méně dobře, nebo dokonce zle, se zkrátka střídají. Je třeba zažít a pak vidět perspektivu, že bude lépe, že těžkosti překonáme nebo prostě přejdou. Počítat s těmito výkyvy a hlavně mít třeba i radost z toho, že jsme někde uprostřed mezi nimi, je všednost,“ uzavírá s pozitivní zkušeností Marie Macounová.