„I když podobné rady bývají dobře myšleny, jsou krátkozraké. Na cestě k větší zralosti bývají spíše překážkou než pomocí,“ míní zkušený duchovní autor, polský jezuita Józef Augustyn. „Přísloví, že ‚čas zahojí všechny rány‘, je pravdivé jen natolik, nakolik člověk skutečně zatouží po jejich uzdravení.

Mnohá zranění si navíc neseme už od dětství. Tehdy jsme je ještě nemohli zpracovat, a tak jsme je zasunuli někam do hlubin podvědomí a jakoby na ně zapomněli. Jenže ony skrytě existují a promlouvají do našeho života. „Křehkost a jemnost dětské psychiky způsobuje, že se do ní hluboce vtiskují situace pociťované jako nespravedlivé, a ty pak zraňují,“ upozorňuje P. Augustyn a ve své knížce Bolest křivdy a radost odpuštění (KNA 2013) popisuje ty nejčastější formy zranění, které si odnášíme do života už ze svého dětství (viz box), i další křivdy. Ale především nabízí cestu k jejich uzdravení. „Pocit křivdy totiž brání člověku prožívat svou existenci radostně a tvořivě. Vnitřní uzdravení je podmínkou nutnou k tomu, aby se člověk dokázal radovat ze života.“ Odpuštění přitom nelze chápat jako jednorázový akt. „Zpravidla bývá výsledkem nesmírně dlouhého a bolestného procesu. Nejen sobě, ale i svým bližním prokazujeme špatnou službu, jestliže utrpěná příkoří a bezpráví vytěsňujeme. Dříve či později je musíme nějak zpracovat. Víra naši ochotu v té věci bezpochyby posílí, ale psychické a emoční zákonitosti zrušit nemůže,“ upozorňuje zase teolog Josef Imbauch v knížce A učil je v podobenstvích (Vyšehrad 2016) a připomíná starou dobrou zásadu, že milost předpokládá přirozenost. „Člověk tudíž nemusí mít špatné svědomí, není-li schopen křivdu, které se vůči němu někdo dopustil, odpustit okamžitě.“

Kukátko naší křivdy

I když je křivda všelidská zkušenost, ubližovat druhému obvykle nechceme. I to bývá důležitým faktorem v procesu vnitřního uzdravování. Na této dvoustraně o tom hovoříme s psychoterapeutkou Petrou Veselou. „Zkuste si dát na jedno oko ruku jako kukátko a teď si představte, že takhle byste koukal na svět. Vidíte z něj jednu desetinu, ale protože nevidíte to, co chcete, začnete se zlobit, cítit se ukřivděně. Kdybyste ale dali ruku pryč, tak v člověku, který vám nepomáhá, spatříte najednou někoho, kdo třeba stojí po pás v bažině a sám potřebuje pomoci. Vy jste se do té chvíle viděli jen jeho obličej a zlobili jste se, že vám nejde na pomoc. Tohle často děláme: koukáme na malý výsek a z něj usuzujeme na celek,“ připomíná psychoterapeutka.

Co když ale mám problém odpustit Pánu Bohu? Když mám dojem, že mě v něčem zklamal, že mě nechal na holičkách v nějaké těžké životní situaci, že nevyslyšel mé prosby, vzal mi blízkou osobu apod. Co může znít někomu jako rouhání, pro jiného je zásadní problém jeho dalšího duchovního života. Nad touto palčivou otázkou se zamýšlí teoložka Kateřina Lachmanová.

Ta je autorkou i čtenářsky úspěšné knížky Vězení s klíčem uvnitř (KNA 2018). V ní se zabývá právě různými životními křivdami a neschopností je odpustit, kterou přirovnává k vězení. Připomíná, že je mnoho jednotlivců, manželství, společenství, farností nebo církevních skupin, které se duchovně nemohou „hnout z místa“, protože se zavřely do vězení svého neodpuštění. „Mnozí křesťané za sebou vláčí ne jednoho, ale celý hrozen ‚zajatců‘. Chovám-li vůči někomu hořkost nebo neodpuštění, vzniká mezi námi neviditelné pouto, které ujařmuje nás oba. Dobrá zpráva spočívá v tom, že ačkoli je toto pouto oboustranné, často stačí, aby jej zrušila jedna strana, a oba zakusí novou svobodu,“ píše ve zmíněné knížce. A dodává, že „odpustit neznamená zapomenout, ale být schopen vzpomínat bez hořkosti“. A nakonec jsme se zeptali i několika lidí na jejich osobní zkušenost. Jedním z nich byl i sochař Otmar Oliva, který na anketní otázku, zda v životě zažil nějakou křivdu a co mu pomohlo se s ní vyrovnat, odpověděl lapidárně: „Ano. Věk a vděk.“ V těch pár slovech je vše podstatné.

Křivdy z dětství 

• mazánek a odstrčený (rodiče nejednají se svými dětmi stejně);
• dítě jako páka (v konfliktech rodičů bývá „využíváno“ proti partnerovi);
• nepřijetí (rodiče měli přehnaná očekávání či představy, přenášejí na dítě své neuskutečněné ambice a odmítají ho, když je nenaplňuje);
• nedostatečné přijetí (přehlížení dítěte, ignorování, banalizování jeho prožitků a problémů, dávání najevo, že je postradatelné);
• přehnané trestání (tresty uložené v hněvu, které neberou v úvahu dětské city);
• opičí láska (udržování propasti mezi „velkým“ rodičem a „malým“ dítětem formou obelhávání, přílišná ochrana před jakýmikoli těžkostmi);
• upírání práva na dobrou pověst (vynášení mravních soudů o dětech, očerňování, zbytečné podezřívání, vyzrazování „tajemství“ či selhání dítěte před druhými);
• sexuální zranění (nepřijetí pohlaví dítěte ze strany rodičů, narušování dětského studu, sexuální zneužívání, vytváření úzkostných mravních konfliktů);
• vyvolávání pocitu ohrožení (vyhrožování, atmosféra strachu, lhaní či neupřímnosti, ironie vůči dítěti).

(Podle knihy Józefa Augustyna Bolest křivdy a radost odpuštění)