O co šlo: třicetistránková příručka stanovila genderově neutrální formy oslovení a další fráze, které měly zajistit, aby se žádný Evropan necítil odstrčen způsobem komunikace ze strany evropských úředníků. Dokument například radí: „Vyhněte se předpokladu, že všichni jsou křesťané.“ Neříkejte, že „vánoční čas může být stresující“, raději nadhoďte, že „sváteční čas může být stresující“. Úředníkům bylo doporučeno, aby se místo na „křestní jméno“ ptali na „první jméno“ nebo aby se v příkladech vyhýbali „jménům, která jsou typická pro jedno náboženství“, jako třeba Marie nebo Jan. Namísto „dámy a pánové“ použít oslovení „vážení“.

Už z těchto příkladů je zřejmé, že si eurokomisařka Helena Dalliová ukousla hodně velké sousto (tak šťavnaté pro deník Il Giornale). Pravděpodobně se nemínila obout zrovna do křesťanů, jen této socialistce z Malty a jejím kolegům takové příklady vytanuly na mysli jako první. „Byl to dokument, který měl podpořit začlenění menšinových skupin v Evropě, ale jen vyvolal rozpory napříč celým kontinentem,“ okomentoval ho evropský magazín Politico. Šéf a Evropské komise obratem přiměla Dalliovou, aby návrh stáhla k dopracování a jeden z vysokých úředníků Komise pro Politico upřesnil, že „kabinet se na něm nepodílel a nejde o záležitost prezentovanou jménem Komise“. Projekt byl podle něj špatně proveden, zašel příliš daleko a použil špatné příklady. Viceprezident Komise Schinas pár dnů nato otevíral konferenci o migraci mírným sarkasmem: „Dobré odpoledne, dámy a pánové, jestli se to ještě smí říkat…“ A ve vestibulu Evropského parlamentu se pod vánočním stromkem objevil betlém.

Tady by celá věc mohla skončit, ale aférka už žila vlastním životem. Z návrhu se v očích kritiků EU stal závazný pokyn, interní materiál se už proměnil v tajný celoevropský plán. Na základě kusých informací ho odsoudil i papež František: „Dokument Evropské unie o Vánocích… to je anachronismus. V historii se o to pokoušelo mnoho diktatur. Vzpomeňte si na Napoleona, na nacistickou diktaturu, komunistickou diktaturu… je to móda rozředěného sekularismu, destilovaná voda… “ Vytržená slova pak zneužili všichni, kdo rádi využijí každou příležitost, aby mohli dát rovnítko mezi EU a totalitní státy. Včetně extrémní pravice, dezinformačních médií či ruského mediálního domu RT (dříve Russia Today).

Na to pochopitelně zareagovali někteří socialističtí poslanci obranou pokynu k inkluzivnímu vyjadřování, který „přece nezakazuje mluvit o Vánocích“. Středoví poslanci většinou tvrdili, že by se Komise měla věnovat podstatnějším věcem. Někteří zdůrazňovali význam křesťanských kořenů. Jenže není schopnost domluvit se a nevylučovat při tom nikoho zásadní věc? A může tomu napomoci takováhle metodika?

Před pár lety mi přišel před Vánoci e-mail s přáním od jedné Indky, pracující v Německu. Přála mi Season‘s greetings, tedy sezónní přání, které může zahrnovat třeba i Vánoce. Chtěla mi popřát hezký čas, aniž by se mě nějak dotkla. Taková přání jsou dnes v nadnárodních firmách běžná, podobně jako na velkých univerzitách. Stále mám ale z takových opatrných přání rozporuplné pocity. Může být přání druhému odstřiženo od vztahu mezi těmi dvěma lidmi? Není pro přání od srdce naopak důležité, aby bylo spjaté s tím, čemu člověk věří, v co vkládá naději? A neplatí to tak trochu pro každé setkání? I pro komunikaci mezi euroúředníky a jejich protějšky?

K dokumentu se vyjádřil i blízký spolupracovník papeže kardinál Pietro Parolin. „Myslím, že snaha o odstranění veškeré diskriminace je správná. Je to cesta, kterou si stále více uvědomujeme a která se musí přirozeně promítnout do praxe,“ uvedl nejprve, hned však varoval před snahou o zestejnění všech lidí bez ohledu na jejich historii a jedinečnost, „protože nakonec hrozí zničení člověka“. Náš svět, jak zdůraznil, „charakterizuje odlišnost, oprávněné rozdíly, které se přirozeně nesmějí stát opozicí nebo zdrojem diskriminace, musí být integrovány právě proto, aby se rozvíjelo plné a integrální lidství“. Druhým rizikem, na které upozornil, je zapomenout na křesťanský rozměr a kořeny Evropy.

Jak ale respektovat odlišnost druhého a přitom neztratit ze zřetele, co máme společného, společné dobro? Odpověď nenabízí ani tlusté manuály, ani populisté s rádoby konzervativním slovníkem. Odpovědí je naslouchat a nepřerušovat druhého, a až když domluví, říci mu svůj pohled. Tuhle odpověď ostatně nabízí papež František.

Autor je publicista, věnuje se analytické činnosti a evropským fondům