Olomoucký arcibiskup vakcinaci opětovně podpořil svou prosbou ze 17. listopadu (viz KT 48), a to v souladu s předchozím prohlášením ČBK. Nyní znovu uvádí, že pokud není k dispozici jiná vakcína a pokud existuje nebezpečí závažného ohrožení zdraví, je morálně přípustné dát se očkovat, a to i vakcínou vyvinutou s použitím buněk získaných morálně problematickým způsobem.

Pečovat o své zdraví

Odkazuje přitom na dřívější zásadní vyjádření Papežské akademie pro život (2005 a 2017) i na nejnovější dokument Kongregace pro nauku víry z 21. prosince 2020, z nichž ČBK vychází. A připomíná, že „každý člověk má povinnost pečovat o své zdraví, protože představuje vzácný Boží dar, jak o tom píše i Katechismus katolické církve (čl. 2288). Prevence infekčních onemocnění je důležitou součástí ochrany života a zdraví, kdy nejde jen o nás, ale také o druhé lidi a o společné dobro.“

Nerozporuje přitom skutečná úmrtí či vážná onemocnění spojená s očkováním: „U většiny vakcín i léků se vyskytují takové případy. V současnosti vidím mnoho konkrétních zemřelých na covid, kteří nebyli očkováni, i v blízkém okolí. Vidím vyčerpané zdravotníky a přeplněné nemocnice, které volají o pomoc, nemocné jinými nemocemi s velkými bolestmi, kteří potřebují operace a jiné léčby, ale jejich léčení se odkládá, protože nemocnice nemají volnou kapacitu,“ vysvětluje arcibiskup a dodává: „Vedle obětavých kněží vidím i kněze,hrdinné‘, kteří odmítají očkování i testování, a proto nejsou vpuštěni do nemocnic a domovů, kde umírají lidé bez svátostí, starce trpící tísnivou samotou a opuštěností, protože jejich neočkované dospělé děti je z vlastního rozhodnutí uzavřely do izolace. Takovým postojům křesťanů opravdu nerozumím.“ Stejně tak nepřijímá zlehčování nemoci, na kterou umírá tolik lidí.

Cestou pokory

Olomoucký arcibiskup připomíná, že hned při první vlně pandemie vyzval k denní modlitbě za její ukončení, k čemuž připravil i kající modlitbu. „Spor kolem covidu je jen malou ukázkou hlubšího problému světové společnosti, jakým je chápání pravdy či relativismus a subjektivismus, ztráta důvěry, povýšení vlastního já na místo neomylného Boha, a to někdy i u těch, kteří se považují za lepší křesťany, dokonce za lepší než sám papež. Jediná cesta k překonání smrtící fragmentace společnosti vede přes pokoru a nové přijetí Spasitele,“ uzavírá Jan Graubner. Celý text na webu www.cirkev.cz a www.ado.cz.