Dva slepci, když kolem nich Ježíš procházel, na něj volali ve své bídě a naději: „Synu Davidův, smiluj se nad námi!“ (Mt 9,27). Oba hrdinové jsou slepí, ale vidí to nejdůležitější: poznávají Ježíše jako Mesiáše. Zastavme se u tří pasáží z tohoto setkání. Mohou nám na adventní cestě pomoci, abychom přivítali Pána, který přichází, který prochází kolem.

Zaprvé: jít k Ježíši pro uzdravení. Ti dva důvěřují Ježíši a následují ho, aby našli světlo pro své oči. Vnímají, že v temnotě dějin je on světlem, které poráží temnotu a překonává veškerou slepotu. I my nosíme v srdci slepotu. Kdo z nás není nějakým způsobem unavený a zatížený? Ale bráníme se jít k Ježíši; mnohokrát raději zůstáváme uzavřeni sami do sebe, zůstáváme sami se svou temnotou, trochu se litujeme a přijímáme špatnou společnost smutku. Ježíš je lékař. Jen on, pravé světlo, které osvěcuje každého člověka (srov. Jan 1,9), nám dává hojnost světla, tepla, lásky. On jediný osvobozuje srdce od zla. Dejme Ježíši šanci uzdravit naše srdce.

Zadruhé: společně snášet rány. V příběhu nedochází k uzdravení jediného slepce, jako je tomu například v případě Bartimaia (srov. Mk 10,46-52) nebo slepého od narození (srov. Jan 9,1-41). Zde jsou nevidomí dva. Ocitají se spolu na cestě. Společně sdílejí bolest svého stavu. Nemyslí na svou vlastní slepotu, ale společně žádají o pomoc. To je výmluvné znamení křesťanského života a rys církevního ducha: myslet, mluvit, jednat jako „my“, opustit individualismus a předstírání soběstačnosti, které způsobují nemoc srdce. Každý z nás je kvůli hříchu „slepý“, což nám brání vidět Boha jako otce a druhé jako bratry. Hřích nás nutí vidět Boha jako vládce a ostatní jako „problémy“. A ten ošklivý smutek, který je nebezpečný a nepochází od Boha, dobře klíčí v samotě. Proto nelze čelit temnotě osamoceně. Prosím vás o toto: ať jste vždy spolu, sjednoceni, ať jdete vpřed s radostí, jako bratři a sestry, děti jednoho Otce.

Zatřetí: hlásat evangelium s radostí. Poté, co je Ježíš oba uzdraví, začnou šířit tuto zprávu po celém kraji a všude o ní mluvit. Je v tom trochu ironie: Ježíš jim radil, aby nikomu nic neříkali, ale oni dělají pravý opak. Z příběhu je však zřejmé, že nemají v úmyslu Pána neuposlechnout; prostě jen nedokážou ovládnout své nadšení. Rád vás vidím a vidím také, že s radostí prožíváte osvobozující hlásání evangelia. Nejde o proselytismus, ale o svědectví. Ne o odsuzující moralismus, ale o přijetí milosrdenství. Ne o vnější uctívání, ale o prožívání lásky. Obnovme své setkání s Ježíšem a vyjděme ze sebe, abychom o něm nebojácně svědčili všem, které potkáme! Je zapotřebí osvícených, ale především zářících křesťanů, kteří se něžně dotýkají slepoty bratří a sester a kteří gesty i slovy útěchy rozsvěcují světla naděje v temnotách. Pán Ježíš prochází také kyperskými ulicemi, naslouchá volání naší slepoty, chce se dotknout našich očí a srdcí, aby nás přivedl ke světlu.