Život a dílo předního českého humanisty bylo úzce provázáno s náboženským společenstvím Jednoty bratrské. Nejen proto, že se stal jejím knězem a biskupem, ale i proto, že své dílo tvořil především pro ni. Byl vášnivě oddán Jednotě a celou svou mnohostrannou tvorbou se ji snažil posílit a zvýšit její kulturnětvorný potenciál.

Kdybych měl jedním či dvěma slovy charakterizovat Blahoslavův přínos, volil bych slovo „nárok“ či „kvalita“. Anebo spíše dohromady: nárok na kvalitu. To platilo pro dvě hlavní linie jeho úsilí: humanistickou a mravní. Ani v jednom nechtěl slevit z ideálu. V prvním případě šlo o hluboké znalosti latiny, řečtiny a mateřštiny, rétoriky, hymnologie, dějepisectví atd. Ve druhém o to, aby Jednota neztratila své vysoké nároky pro život křesťana, svůj étos mravní opravdovosti a biblicky syceného křesťanství. V obou těchto cílech Blahoslav ve své době i ve své církvi uspěl, třebaže jeho úporná snaha zachránit identitu Jednoty vyžaduje krátký komentář, neboť z dnešního pohledu není nesporná.

Zahraniční studia

Dříve se však ohlédněme za jeho životem. Jan Blahoslav se narodil v Přerově, kde strávil prvních sedmnáct let. V rodném městě i v sousedním Prostějově, kam se přestěhoval na další tři roky, získal pod vedením kněží Jednoty bratrské potřebné vzdělání a duchovní formaci. Tato příprava ho natolik vnitřně zocelila a nasměrovala, že v zahraničí, kam byl následně poslán, už věděl, co chce, a nenechal se ve své cestě zviklat.

Nejprve se pilně vzdělával ve slezském Goldbergu (dnešní polské město Złotoryja) na humanistickém gymnáziu, aby se vzápětí mohl již připraven pustit do univerzitního studia ve Wittenbergu, centru luterské reformace. Jan Blahoslav zde ještě zastihl Martina Luthera (později vzpomínal na jeho plamenná kázání), ale ještě více ho ovlivnil Lutherův nejbližší spolupracovník Filip Melanchton, umírněný teolog a především fenomenální znalec jazyků a polyhistor, později nazvaný „praeceptor Germaniae“ (učitel Německa).

Se zastávkami doma Blahoslav pokračoval ve svých zahraničních zkušenostech. Po roce stráveném v německém Polabí byl poslán spolu se svým spolužákem do Královce, odkud se však brzy vrátili zpět kvůli morové epidemii. Zvlášť významný byl pro Blahoslava pobyt v Basileji, humanistickém centru Evropy, i když trval mnohem kratší dobu, než si přál. Zde po několik týdnů dychtivě docházel na univerzitu, kde se blíže seznámil i se Zikmundem Hrubým z Jelení, jedním z našich nejvzdělanějších rodáků. Ten zde pracoval ve Frobeniově tiskárně a svou erudicí pomáhal připravovat k tisku zásadní teologické, filozofické a filologické spisy, přičemž proslul zejména jako specialista na patristickou literaturu. Blahoslav však v Basileji vážně onemocněl, na čas se potácel mezi životem a smrtí, a když se mu ulevilo natolik, aby byl schopen cesty, raději se vrátil domů, kde se ještě musel léčit.

Jednota pod tlakem

Po nedlouhé zkušenosti výuky na bratrské škole v Prostějově byl poslán do Mladé Boleslavi jako pomocník biskupa Jana Černého. Tamní sbor představoval v rámci sborů Jednoty prvního mezi rovnými. Po dlouhá desetiletí se těšil záštitě a patronaci místních zeměpánů Krajířů z Krajku. Nyní však – po Šmalkadské válce (1547), kdy německá luterská knížata byla na čas poražena císařskou stranou – v Čechách zesílil tlak na úplné zastavení činnosti Jednoty, neboť povoleny byly pouze dva církevní útvary: většinoví podobojí (kališníci) a katolická církev.

Blahoslav se dostal do Boleslavi v situaci, kdy ústupový boj, třebaže šlo hlavně o vzdor místní šlechty vůči zesílenému tlaku pražských úřadů, se již dostal do pokročilé fáze. Zde mladý kandidát kněžství poznal, co to znamená skrývat se při náboženském pronásledování. Snažil se zachránit dokumenty k dějinám Jednoty, postupně je rozšiřoval a podle možností vydával. Takto vznikl nejen jeho spis O původu a příčinách Jednoty bratrské, ale i jeho popis perzekuce mladoboleslavského sboru a zejména pak Acta Unitatis fratrum, dokumenty ke starším i soudobým dějinám Jednoty, na nichž pracovat nikdy nepřestal.

V diplomatických službách

Teprve ve svých 30 letech byl Blahoslav vysvěcen na jáhna a záhy i na kněze. Zároveň nadešel čas, kdy byl využíván i pro diplomatické úkoly ve službách Jednoty. Kromě jiného celkem čtyřikrát zamířil do Vídně, aby zde přes luterského faráře Pfausera (jehož si oblíbil korunní princ Maxmilián, syn stále žijícího Ferdinanda) orodoval za Jana Augustu. Biskup Jednoty bratrské Augusta byl totiž v roce a 1548 po Šmalkadské válce poblíž Litomyšle, kde působil, zajat, odvezen v poutech do Prahy, z vyslýchán, mučen a odtud eskortován na Křivoklát. Tam byl vězněn celých 16 let, zprvu v žalostných podmínkách. Úřady Augustu vinily z politických intrik a spojenectví s luterskými knížaty. Augusta však zřejmě takto politicky angažován nebyl. Jisté je jen to, že podporoval teologickou orientaci Jednoty na Wittenberg a celkově se snažil vyvést Jednotu z izolace. To byl i důvod, proč se po propuštění v poslední fázi svého působení pokoušel ( o přípravu společné konzistoře (církevní správy) kališníků i Jednoty bratrské.

Jakkoli Blahoslav strávil hodně času úsilím o Augustovo propuštění, bylo zřejmé, že obě tyto osobnosti mají na řadu věcí odlišný pohled. Rozpor se pak vyostřil, když Blahoslav (spolu s dalšími) byl v roce 1557 zvolen biskupem, přestože s tím Augusta z vězení nesouhlasil. Nekompatibilita nového vedení Jednoty s názory Jana Augusty se týkala jak pojetí církve, tak vztahu ke vzdělání. Jan Augusta netrval na zvláštní cestě Jednoty, neboť nevěřil, že by z dlouhodobého hlediska byla udržitelná. Blahoslav a jeho druhové v biskupském úřadě však byli přesvědčeni o opaku. Obávali se, že by sbližování s lidovým církevnictvím kališníků (i luteránů) vedlo k rozředění zvláštností Jednoty.

Abychom to mohli dnes pochopit, představme si, že Jednota bratrská se spíše podobala nějakému náboženskému řádu nebo hnutí (žel mimo rámec katolického křesťanství). Vznikla tím, že posluchači husitského arcibiskupa Jana Rokycany a čtenáři spisů Petra Chelčického, kteří byli znepokojeni náboženským úpadkem, odešli do ústraní východních Čech, aby zde pěstovali křesťanské společenství podle ideálů, jak je vyčetli z Nového zákona. Nejprve odmítali žít ve městech a chtěli se živit jen jako rolníci. Později však začali pronikat také do měst, přibírali i zájemce z řad šlechty (ta měla stejné povinnosti jako ostatní členové) hlavně přehodnotili svou nedůvěru k vyššímu vzdělání, aniž by však jakkoli slevovali nároků, které kladli na své členy.

Patří k paradoxům českých náboženských dějin, že z této „sekty“, jak byla Jednota bratrská nazývána (toto označení se objevuje i při výslechu Jana Augusty na Pražském hradě), vzešel nejen přední český humanista Jan Blahoslav, ale o dvě generace později i učitel národů a autor Všeobecné porady o nápravě věcí lidských Jan Amos Komenský.

Blahoslavova břitká Filipika proti misomusům doslova „těm, kteří nenávidí Múzy“, tedy nepřátelům věd a umění) byla vyvolána právě snahou Jana Augusty, který se zrovna vrátil z vězení, zpochybňovat potřebu vyššího vzdělání, a tedy i směr, který v Jednotě udával dosavadní biskupský sbor. A nebylo to jen tím, že nelibě nesl, když Blahoslav při přípravě bratrského zpěvníku musel učinit četné editorské zásahy do jeho veršů (Augusta i Blahoslav sami skládali písně, některé se natolik ujaly, že se zpívají v evangelických církvích dodnes). Polovzdělaný Augusta, teologický autodidakt, původně kloboučník, statečný muž, ale povahově spíše neřízená střela, který se samozvaně pasoval za předního z tehdejších bratrských biskupů, asi musel hodně Blahoslava nadzvednout, když ten napsal: „A protož ti misomusové, dobře by bylo, aby pomlčeli, aby někdy nemusilo k tomu přijíti, že by jim jejich slova špičatá musila v hrdlo zase cpána býti, a kukla, kterouž jiným šijí, aby se jim na hlavě neoctla.“

Největší dílo

Již jako biskup přesídlil Jan Blahoslav do moravských Ivančic, kde se kromě jiného věnoval tamnímu sboru, řídil místní bratrskou školu a také chod tiskárny, která pak z konspiračních důvodů byla přestěhována do Kralic. Vedle toho, že se zabýval hudební vědou (sestavil dodnes vysoce hodnocenou Musiku), redigoval Šamotulský a Ivančický kancionál, napsal pro mladé bratrské teology příručky, které vešly v obecnější známost (např. Vady kazatelů či Naučení mládencům), zanechal po sobě ještě nevydanou Gramatiku českou, rozsáhlý jazykovědný spis, který vznikal postupně a stal se základem pro jeho opus magnum. Největším dílem Jana Blahoslava se nemělo stát totiž nic menšího než překlad Nového zákona z řečtiny do češtiny, první část pozdější Kralické bible. Mistrovský překlad, později vzhledem k vývoji češtiny mírně revidovaný, který vedle biblického originálu bral v potaz i latinskou Vulgátu a četné jiné české překlady, se v českém protestantismu pro svou přesnost a libozvučnost hojně používal ještě ve 20. století, tu i tam se s ním setkáme dodnes.

Jan Blahoslav zemřel ve svých 48 letech při vizitaci v Moravském Krumlově. „Otec a vozataj lidu Páně, muž veliký a znamenitý. Veliký a drahý klínot Jednoty“ – tak jej po jeho úmrtí nazvali jeho spolubratři. Když jsem se ptal jedné evangeličky, která bydlí na Blahoslavově ulici, zda-li ví, kdo to Blahoslav byl, odpověděla: „Snad nějaký svatý.“ Možná nebyla daleko od pravdy.

Autor je evangelický farář a doktorand na KTF UK.

Od České konfese ke Kšaftu

Jen pár let po smrti obou těchto osobností (Blahoslav a Augusta zemřeli v rozmezí dvou měsíců) byl Augustův přístup k protestanské ekumeně rehabilitován, když teologové všech tří evangelických směrů (včetně německých luteránů na našem území) předložili Maxmiliánu II. Habsburskému společné vyznání: Českou konfesi (Confessio Bohemica, 1575). Vyznání, které mělo nahradit již nevyhovující Kompaktáta a mělo být společnou platformou v rozměru zemském, nikoli národnostním. Společný postup vyvrcholil v roce 1609, kdy císař Rudolf II. vydal majestát zaručující náboženskou svobodu všem vyznáním, včetně Jednoty bratrské. Jedenáct let před Bílou horou bylo jediným obdobím, kdy byla Jednota bratrská oficiálně povolena. V roce 1650 ji z exilu Komenský oficiálně rozpouští svým Kšaftem umírající matky Jednoty bratrské a exulanty v různých zemích vybízí, aby se připojili k některé z místních evangelických církví.