V raném středověku trvala příprava na Vánoce leckdy až šest týdnů a měla postní a kající ráz. Římská praxe, která během staletí převážila, ale postní prvek upozadila a od 10. století se prosadil právě advent čtyřtýdenní. Například mnozí pravoslavní křesťané však zůstali u šesti týdnů.

V adventním čase očekávání příchodu malého Ježíška vládne v kostelích atmosféra ztišení a usebrání. Oltář je ozdobený velmi jednoduše, vše je laděné do tmavofialova. To je totiž liturgická barva tohoto období, která vyjadřuje střídmost, obrácení k Bohu, ale i očekávání. Fialové roucho obléká k bohoslužbě také kněz.

Biblická čtení se o adventu věnují tématům spojeným s Ježíšovým příchodem na konci světa, vyprávějí o postavě Jana Křtitele – Ježíšova předchůdce a také o událostech, které podle evangelií přímo předcházely Ježíšovu narození: od andělovy návštěvy u Panny Marie přes její setkání s matkou Jana Křtitele Alžbětou až k tomu, jak se svého úkolu chránit a vychovávat Božího Syna ujal tesař Josef.

Adventní věnec

Za jeho předchůdce bývá považován rakouský paradeisl, jehož jehlanová konstrukce byla tvořena z jedlových nebo zimostrázových větví, které ve čtyřech vrcholech spojovala jablka. V každém jablku byla vyříznuta stopka a následně umístěna svíčka. Paradeisl mohl být zdobený sušeným ovocem, ořechy a cukrovím.

V roce 1839 vyrobil protestantský teolog Johann Hinrich Wichern ve své škole pro chudé děti ze starého dřevěného kola netypický svícen: na kolo nalepil devatenáct malých a čtyři velké svíce, jež symbolizovaly všední a nedělní dny adventního období. Každý den zapálil další svíčku, aby natěšeným dětem pomohl odpočítat čas do Vánoc (dnešní adventní kalendáře ukrývající drobné radosti se objevily až později). Věnec je symbolem adventu. Současné křesťanské adventní věnce mají čtyři svíce, které symbolizují čtyři adventní neděle, případně ve středu věnce pátou, ta pak představuje Ježíše Krista. V katolickém prostředí jsou svíce často fialové nebo bílé, případně se setkáme se třemi svícemi fialovými nebo modrými, jsou znakem pokání, očekávání a ztišení; a jedna svíce bývá růžová, barva naděje a zrození.

Na první adventní neděli se zapalovala první fialová svíčka, na druhou druhá, třetí adventní neděli se rozzáří svíce růžová. Zbylá fialová svíčka je zapálena na čtvrtou adventní neděli. V protestantských sborech mají svíce spíše barvu červenou. Ta znamená Kristovu krev, prolitou na konci jeho pozemského života o Velikonocích, ale také radost, život a vítězství. Kruhový tvar věnce křesťané vykládají jako symbol jednoty a věčnosti.

O první adventní neděli je na začátku mše adventní věnec požehnán. Lidé si také mohou donést k požehnání své vlastní věnce, kterými si zdobí domovy. Nejčastěji bývá věnec na rodinném stole. „Adventní věnec znázorňuje přípravu na příchod Vykupitele. Je to kruh a my chceme tvořit společenství. Čtyři svíčky, které budeme postupně zapalovat, ukazují na čtyři týdny, které chybí do Vánoc,“ zní jedna z možných modliteb.

Kalendáře pro děti

Zvláště dětem pomáhají ukrátit čekání „na Ježíška“ adventní kalendáře. Dnes je asi nejčastější podobou papírová deska s 24 otevíracími okénky, za kterými čeká kousek čokolády nebo jiná sladkost. Ty původní, v polovině 19. století, nicméně skrývaly obrázky s výjevy z Bible nebo biblické citáty. První známý ručně vyrobený kalendář pochází z roku 1851, první tištěný z německého prostředí z počátku 20. století. Odtud se brzy rozšířil do dalších zemí a od 60. let jej zná už celá Evropa i Spojené státy. U nás dnes svůj adventní kalendář nabízejí nejen potravinářské či kosmetické firmy, ale svépomocí se vyrábí i v leckteré rodině v bezpočtu variant, od papírových domečků s okénky po závěsné pytlíky či rukavičky s dárky.

Z knihy Aleny A. Gajduškové a Aleny Scheinostové Vánoce našich babiček (Dauphin 2021); redakčně kráceno.