Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka,“ vyzývá nás Ježíš v evangeliu první adventní neděle (Lk 21,25-28.34-36). Bdělost je postojem očekávání, připravenosti na to, co přichází. Nevíme, co nás čeká. Ale jak v tom obstojíme, o tom do značné míry rozhoduje, jak se dnes modlíme. Naše současné postoje ovlivňují, jak před Kristem budeme stát při jeho druhém příchodu. A díky naší aktuální víře můžeme vidět za všechno, co se zdá jako „konečná“; i přes apokalyptické hrůzy můžeme vyhlížet radost našeho Pána a žít z naděje v Boží navštívení. V nenápadné podobě Vánoc i v té všem zjevné na konci času.

Útěšné čtení do těžkých dob

Ve staré adventní písni se zpívá o čtverém Kristově příchodu „první v těle jeho, druhý v duch věrného a třetí při smrti, v čtverém má souditi“. Také vás každý rok překvapuje, proč je nám na začátku adventu stavěn před oči nejprve Kristův příchod k soudu na konci časů? Proč čteme nejprve apokalypsu a až poté zvěst o vtělení Páně? Má to svou logiku, logiku dějin spásy, do níž v liturgii vstupujeme.

Ježíš svým narozením a veřejným působením vstupuje do živé naděje proroků v nastolení Boží vlády a očekávání Božího zásahu do dějin. Bůh svou spravedlnost prosadí. To má Ježíš na mysli, když hlásá: „Přiblížilo se Boží království… “ To je základní rámec jeho konání a zvěsti. Ale teprve o Vánocích poznáváme, že před námi nestojí jako Pantokrator a Soudce, ale jako Syn člověka – chudé dítě, v němž se nám Bůh přiblížil jako člověk, na dotek blízko. A v něm se stalo skutečností, že Boží království přišlo.

A zároveň ovšem platí, že teprve přijde. Ale předtím nastanou ona znamení na slunci, měsíci a hvězdách, úzkost národů bezradných před řevem valícího se moře, zachvění nebeských mocností. Ale to jsou všechno jen lidské epizody, které směřují k příchodu Syna člověka „v oblaku s mocí a velikou slávou“. Apokalypsa je útěšné čtení do těžkých dob. Má nás vyburcovat. Ale ne vyděsit. Dokážeme ještě číst tyto texty s prvními křesťany s radostí uprostřed přítomného utrpení a toužebným očekáváním? Nebo se máme příliš dobře a adventní zvěst o Kristově druhém příchodu se pro nás stala spíše nevítaným vyrušením?

Napřimte se a zvedněte hlavy

Záleží jistě na úhlu pohledu. Kdo už něco otřesného prožil, ten ví, o čem je řeč. Možná v této době intenzivněji vnímáme obsah slov o lidech, kteří zmírají strachem, a s očekáváním toho, co přichází na svět. A také víme, že strach ochromuje. Žijeme ve světě, v němž bezpečí je jen iluzí. Náš život směřuje ke smrti. A přece nemusíme umírat strachy. Protože umřít z vyděšení je ta nejhloupější podoba smrti.

Právě v konkrétních dějinných a osobních situacích se totiž ukazuje, jak to s naší vírou vlastně je. Zda jsme připoutaní k tomu, co pomíjí, nebo žijeme s nadhledem nad ději a upíráme svou naději k Boží budoucnosti. Zda se necháme zlomit strachem a spoutat úzkostí, nebo zůstaneme lidmi naděje, kteří v těžkých časech dokážou otevírat výhled do budoucna i druhým. Evangelium hovoří o úzkosti národů a lidech omdlévajících strachem, ale Pán vybízí své učedníky: „Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“

Svět se nevymkl Bohu z rukou

Syn člověka přichází podle Lukáše v oblaku. Tak se zjevoval Bůh ve Starém zákoně. I Kristus ve své slávě je ještě zahalený. Vyhlížíme v našich životech a lidských dějinách jeho příchod, ale on nám za jednotlivými událostmi zatím zůstává skryt. Někdy nerozumíme smyslu dějin ani našich životních příběhů. Ale právě apokalyptické texty nás ujišťují o tom, že se svět nevymkl Bohu z rukou. Že za kulisami toho, v čem na nás dopadá úzkost, se odehrává příběh naší spásy. A právě v tom, co nám připomíná naši křehkost a smrtelnost, můžeme prožívat čas Božího navštívení. Vždyť – podle slov jiné kostelní písně – platí, že „v úzkosti a kříži pomoc tvá se blíží“.

Karel Šimr Autor je evangelický farář v Chrástu u Plzně a působí jako odborný asistent na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.