V patnácti letech vstoupila do kláštera bosých karmelitek. Potřebovala k tomu, pro svůj nízký věk, zvláštní povolení od místního biskupa i papeže Lva XIII. Sestry v klášteře ji považovaly za „namyšlenou, pyšnou, domýšlivou“ a někdy také za „rozmazlenou“. Přestože to na ní navenek nebylo poznat a působila klidně a vyrovnaně, téměř celý život trpěla úzkostmi. To vyšlo najevo až z autobiografické knihy Dějiny duše, kterou na základě výzvy svých nadřízených napsala.

Dnešní psychologové by možná řekli, že Terezie měla všechny předpoklady pro to, stát se úzkostnou. Narodila se 2. ledna 1873 jako nejmladší z devíti dětí. Protože čtyři z jejích sourozenců zemřeli jako malé děti, matka se logicky bála i o ni. A když nemohla kojit, dala dceru na rok do jiné rodiny, kde dostávala mateřské mléko od jiné ženy. Když bylo Terezii čtyři a půl roku, matka jí zemřela. „To jsou traumatizující zážitky. Terezie byla citlivější, všechno si víc brala, snadno ji něco rozhodilo. Ale asi nejvíc ji trápily skrupule a tento typ úzkostnosti bych s dětstvím asi nespojoval,“ říká P. Pavel Pola, převor řádu bosých karmelitánů a autor Novény se svatou Terezií z Lisieux (Karmelitánské nakl. 2016), který mj. absolvoval několik studijních pobytů v Lisieux.

„Jeden z prvních okamžiků, kdy Terezie o svých skrupulích mluví, souvisí s přípravou na první svaté přijímání v jejích jedenácti letech. Kaplan tehdy Terezii a ostatní, kdo se připravovali na tuto svátost, varoval před těžkými hříchy a dával odstrašující případy, jak by to mohlo dopadnout. Terezii při její citlivé povaze to uvízlo v paměti a probudilo to v ní úzkostné stavy provázené pocity viny i obavami, že ji Bůh zavrhne, že jí nemůže být odpuštěno, že se nedokonale vyzpovídala,“ říká P. Pola s tím, že vliv zde mělo určitě duchovní klima doby. Bylo to pro ni obrovské břemeno, kterého se celý život postupně zbavovala. Pomáhaly jí třeba i její sestry, které jí radily, z čeho se má zpovídat a z čeho ne. Později ji, jak vzpomínala, jeden kněz, františkán a exercitátor „vypustil na vlny důvěry a lásky“ a díky tomu se odvážila důvěřovat Božímu milosrdenství. „Ale trvalo to dlouho, stálo ji to obrovské úsilí a projevovalo se to spíše v tom, co prožívala, než v tom, jak vystupovala navenek a jak se chovala,“ vysvětluje P. Pola. A upozorňuje, že na jedné straně víra může pomoct podobné úzkosti léčit, ale na druhé straně, pokud není víra zdravá, může v tomto ohledu člověku i ublížit a skrupule vytvořit.

Posunout se k pravdě

Lidem, kteří zažívají úzkosti (nejen ty týkající se víry, ale i různé obavy a strachy), P. Pola doporučuje, aby je přijali a třeba za ně i poděkovali – a spolu s Bohem hledali, co je tyto stavy mají naučit a co jim mají dát. „Myslím, že ani tyto věci se nedějí náhodou a že mohou být k něčemu dobré, i když člověk, který úzkosti zažívá, to tak nevidí. Ale můžeme se modlit, aby nám ta úzkostnost otevřela oči, aby nás proměnila, aby nás něco naučila, a pak třeba aby skončila. Abychom dokázali říct ‚buď vůle Tvá‘ a svěřili se do Božích rukou s veškerým svým prožíváním. Myslím, že možná i díky tomu, co Terezie zažívala, dokázala objevit velikost Božího milosrdenství a nesklouzla k tehdejšímu pohledu na Boha jako na toho spravedlivého, který potřebuje, abychom trpěli,“ říká P. Pola.

Úzkost je vlastně zúžený pohled. Jakmile se nám pohled rozšíří, zahlédneme nové horizonty a úzkosti se postupně zbavujeme. „Zbavit se úzkosti znamená posunout se o kus k pravdě. Pokud se někdo ve své úzkosti bojí Boha, bojí se vlastně jeho karikatury,“ vysvětluje karmelitán. Rovněž Terezie se úzkosti ke konci života zbavila a to, co prožívala, byl už podle P. Poly duchovní boj.

Terezie však může pomoct lidem i v běžných úzkostech: když vidíme, jak obtížnými situacemi prošla a zvládla je, je to povzbuzení, že v tom nejsme sami a že z toho vede cesta – i když není úplně snadná.