Assisi není město jako každé jiné – nese otisk sv. Františka. Pomyšlení na to, že právě na těchto ulicích prožil své neklidné mládí, že přijal výzvu žít evangelium do písmene, je pro nás zásadním poučením. V některých ohledech se ovšem nad jeho svatostí třeseme, protože se zdá, že je nemožné ho napodobit. Ale když si pak vzpomeneme na některé okamžiky jeho života, na „fioretti“, kvítky, které byly shromážděny, aby ukázaly krásu jeho povolání, cítíme, že nás tato prostota srdce a života přitahuje.

Rád připomínám jeden příběh, který dobře vyjadřuje osobnost sv. Františka. On a bratr Masseo se vydali na cestu do Francie, ale neměli s sebou žádné zásoby. V určitém okamžiku museli začít žádat o milodary. František šel jedním směrem a bratr Masseo druhým. Ale jak vyprávějí Kvítky, František byl malé postavy a ti, kdo ho neznali, ho považovali za tuláka, zatímco bratr Masseo byl „velký a hezký muž“. A tak se stalo, že František sotva stačil sebrat několik kousků tvrdého, zatuchlého chleba, zatímco bratr Masseo několik kousků dobrých.

Když se sešli, sedli si na zem a na kámen položili to, co nasbírali. Když František viděl bratrovy kousky chleba, řekl: „Bratře Masseo, my nejsme hodni tohoto velkého pokladu.“ Udivený řeholník odpověděl: „Otče Františku, jak se dá mluvit o pokladu, když je tu taková chudoba a chybí i to nejnutnější.“ František odpověděl: „Právě to považuji za velký poklad, nic nemáme a to, co máme, nám dala Prozřetelnost.“ To je učení, které nám dává sv. František: umět se spokojit s tím málem, které máme, a dělit se o něj s druhými. Nacházíme se u Porciunkule, jednoho z kostelíků, které chtěl František obnovit poté, co ho Ježíš požádal, aby „opravil jeho dům“. V té době by ho nenapadlo, že ho Pán požádá, aby obětoval svůj život za obnovu nikoliv církve z kamenů, ale z lidí, z mužů a žen, kteří jsou živými kameny.

A pokud jsme tu dnes, pak právě proto, abychom se poučili z toho, co dělal sv. František. Rád trávil dlouhou dobu v tomto kostelíku modlitbou. Usebrával se zde v tichu a naslouchal, co od něj Bůh chce. Proto jsme sem přišli i my: chceme prosit Pána, aby vyslyšel naše volání a přišel nám na pomoc. Nezapomínejme, že první marginalizace, kterou chudí trpí, je ta duchovní. Mnoho mladých lidí si například najde čas, aby pomohli chudým a přinesli jim jídlo a teplé nápoje. To je velmi dobré a děkuji Bohu za jejich velkorysost. Ale především mě těší, když slyším, že se tito dobrovolníci zastavují, aby si s lidmi popovídali a někdy se s nimi i pomodlili. Naše přítomnost u Porciunkule nám připomíná Pánovu společnost a to, že nás nikdy nenechává samotné, že nás vždy doprovází v každém okamžiku našeho života – při naslouchání, modlitbě a vydávání svědectví.