16. 11. 2021
|Nemohou najít životního partnera pro vztah, který by vydržel. A trápí je to. Proč mladí, krásní, vzdělaní, úspěšní a mnohdy zajištění lidé zůstávají sami?
„Bývaly doby, v nichž bylo běžné, že se všichni neženili a nevdávali. Svobodné tety a strýčkové byli velkým obdarováním pro synovce a neteře a plnili důležitou roli v rámci širší rodiny. Bohužel s tím, jak se rodiny atomizují, je i jejich postavení obtížnější,“ vysvětluje Jana Šilhavá z Centra pro rodinu Pastoračního střediska při pražském arcibiskupství.
Jedním z hlavních programů centra jsou společné přípravy na život v manželství. „Průměrný věk účastníků našich kurzů spíš stoupá – u snoubenek se pohybuje kolem 30 let, u snoubenců je to 33 a výš. Mladší páry jsou spíš výjimkou,“ říká Šilhavá, přičemž příčiny se podle ní nedají snadno zobecnit. „Jistě v tom hraje roli dlouhá příprava na zaměstnání a čím dál častější studium v zahraničí. Mladí lidé mají dnes velké možnosti individuálního rozvoje a cestování, touží po nabytí vědomostí a zkušeností. Ale roky ubíhají a s nimi i příležitosti k seznámení,“ dodává.
Nedávno promovaný – a stále svobodný – praktický lékař Gabriel Kovář se zamýšlí, proč v době volnosti a nezávaznosti, tlaku na úspěch a kariéru, kdy tolik lidí žije samo a velká část sňatků končí rozvodem, potřebujeme hledat stálého životního partnera. „Kdo to vlastně je? Je to životní láska? Nejlepší přítel? Vychovatel dětí? Nebo plátce inkasa? A jak poznat, že člověk narazil na ‚toho pravého‘ nebo na ‚tu pravou‘? Je to člověk, se kterým právě jsem? Nebo na mě čeká jinde? A najdu ho vůbec někdy?“ vyjmenovává lékař otázky, na které sám hledá odpovědi. Když nyní tento skoro třicátník přemýšlí o partnerském vztahu, napadá jej, že usilovné hledání vlastně nemusí být tím správným přístupem k věci. „Člověk by snad měl na toho pravého či pravou spíše narazit. Být trpělivý, ale zase ne zcela neakční až apatický,“ zdůrazňuje. Za signál, který podle jeho představ označuje „pravou lásku“, považuje to, že „vztah dává smysl, funguje a nejsou v něm na pořadu dne neustálé spory“ – resp. dvojice je schopna je řešit. A dodává: „Rozhodně je v takovém vztahu důležitý podobný, nebo alespoň vzájemně kompatibilní pohled na život a na Boha.“
Zřejmě nikomu, kdo žije sám jako tzv. single, nejsou příjemné stálé otázky nedočkavých příbuzných a známých: „Kdy už konečně…?“ Jak by mohla takovým mladým lidem pomoci rodina či farní nebo jiné společenství, aniž by je dále zraňovaly? „Mám zkušenost, že mladí lidé z farnosti, kde jejich kamarádi a vrstevníci už mají rodiny, chodí často jinam, kde se jich nikdo neptá a nesrovnává. To je ale možné jen ve větších městech. A vlastně je to smutné – spíš bychom se měli přijímat a vzájemně se za sebe modlit a podporovat se v důvěře i v naději, že Pán má s námi dobrý plán,“ uvažuje Jana Šilhavá.
Centrum pro rodinu a řada dalších církevních organizací a společenství proto nezadaným nabízí pomoc. „V rámci webu manzelstvi. cz přinášíme i články a témata pro ty, kdo hledají perspektivní vztah. A pokud se o nějaké seznamovací akci dozvíme, rádi ji propagujeme. S manželem jsme se seznámili ještě za totality na týdnu pro nezadané v Beskydech,“ vzpomíná Šilhavá s tím, že centrum, kde pracuje, někdy vyhledávají i páry, které se potkaly přes seznamku.
Příčinou zmíněného odkládání vážných vztahů mohou podle Šilhavé být někdy obavy z dalšího zranění nebo nedůvěra. Obojí mívá kořeny u rozvodu rodičů nebo ve zkušenosti předchozího nevydařeného vztahu. „Někdy hraje roli i únava – stále znovu začínat od nuly,“ zamýšlí se. „Zároveň je málo zralých mužů, kteří pokládají rodinu a děti za prioritu. Ale platí to i naopak, některá děvčata se také nechtějí vázat. Možná mají dnešní mladí lidé i větší nároky – hledají toho jediného pravého. A přitom podle klinického psychologa Petra Goldmanna existuje celá ‚množina možných partnerů‘, s nimiž lze vybudovat krásný vztah,“ zdůrazňuje.
Janu Šilhavou zvláště těší, když snoubenci na závěr příprav ke sňatku většinou uvádějí, že intenzivní práce na vztahu jejich lásku prohloubila. Někdy se ale stane, že pár naopak zjistí, že se k sobě nehodí, a následuje rozchod. „Důvody s námi sice nesdílejí, ale domnívám se, že budou podobné, jako když se rozvádějí manželé – nezralost a nezpůsobilost vytvářet společný vztah, neschopnost odpoutat se od původní rodiny (zvlášť muž od maminky, která pak zůstane sama), problémy v komunikaci, nedostatek věrnosti, neshody v zacházení s penězi, závislosti,“ vypočítává Šilhavá.
Fenomén tzv. singles (kteří žijí dobrovolně či nedobrovolně sami) značně ovlivňuje budoucí podoby rodiny. Potvrdil to nedávný „Komplexní výzkum o situaci rodin a seniorů“, který vypracoval tým Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí na vzorku více než dvou tisíc respondentů ve věku 25 až 44 let. Svobodní lidé v něm tvořili téměř dvě pětiny zúčastněných. Přes polovinu jich stále žije u rodičů, přičemž skoro tři čtvrtiny by si přály změnu, a to nejlépe ještě do roka. Každý pátý přitom prožil jeden vážný vztah a stejný podíl vícero takových partnerství. Manželství představuje ideál pro polovinu těchto singles, zatímco nesezdané soužití jen pro čtvrtinu. A téměř tři čtvrtiny svobodných respondentů zmínily nedostatek příležitostí k seznámení (více na vupsv.cz/projekty).