Marie Vymazalová,kunsthistorička

Prožívala jsem ten čas těžce. Svými aktuálními životními otázkami se totiž začnete vzdalovat svým vrstevníkům, kamarádům, lidem ve farnosti. A já nejsem osoba, která by se bez mrknutí oka vyrovnala třeba s tím, že je na společenské akci jediná bez partnera. Pozitiva v tomto období samozřejmě nalézt lze, i když teprve zpětně jsou vidět snáze. Člověk si uvědomí, jak je důležitá rodina a nejbližší přátelé. Zároveň však pro mě byly zásadní dvě skutečnosti. Za prvé – Boží plán nějakého partnerského života pro mě nachystaný být může, ale pokud nebudu mít vlastní vůli hledat, tak se naplnit nemusí. A za druhé – mohu žít smysluplný život, i když zůstanu na své životní cestě nakonec sama. Ač to může znít pateticky, důvěra v Boha, naslouchání jeho plánu, ale i ochota jednat mě v životě posunuly dále nejen v této oblasti.

Ján Révay, vývojář v IT

Být svobodný 29letý muž je pro mě především příležitost a hledání partnerky vnímám jako dobrodružství. Když na sobě člověk maká, věkem se stává moudřejším, šikovnějším, úspěšnějším a v ideálním případě i ctnostnějším – už měl šanci popasovat se s většinou svých chyb a problémů, s některými úspěšně a jiné aspoň identifikovat a systematicky na nich začít pracovat. V průměru je u mužů věk 26 až 29 let vrcholem fyzické přitažlivosti – z toho pohledu jsem možná v ideální pozici pro hledání partnerky. Zároveň to ale v mém případě znamená, že to s tou fyzickou přitažlivostí půjde už jen z kopce. Ve vztahu je pro mě osobně nejnáročnější komunikace, umět „číst“ toho druhého a nebrat se při tom příliš vážně. Stojí to poměrně hodně času a sil, je to ale většinou kvalitně strávený čas, který člověka posouvá osobnostně vpřed – hlavně, když si pravidelně žádá o feedback, což vřele doporučuji.

Jan Krlín, vychovatel

Mám pocit, že u mě přemítání o hledání životní partnerky probíhá v takových vlnách. Jsou chvíle, kdy mě to hodně trápí (hlavně když jsem sám, protože tehdy mám čas na to myslet), a pak jsou chvíle, kdy to tolik neřeším. Krušné jsou také návraty z nějakého společenství, kde sice nebyl čas o tom uvažovat, ale ve chvíli samoty se pak ozve potřeba partnera o to silněji. Nejtěžší pro mě je, že vedle mě není nikdo, s kým bych mohl sdílet ty obyčejné každodennosti se vším všudy. Na druhou stranu mám mnohem víc času na sebe a mohu zkusit změnit nějaké konkrétní věci. Snažím se třeba zkvalitňovat svůj duchovní život. V předešlém vztahu jsem dostal několik impulzů – křest, další vzdělávání, osobní rozvoj – a na tom dále pracuji.

Kateřina Klára Kučerová, sociální pracovnice

Patřím k těm, kdo našli životního partnera na konci vysokoškolských studií. V období hledání bylo pro mě nejtěžší důvěřovat Bohu, že mi do cesty někoho přivede. A odevzdat mu i to, kdo to bude. Mysl si totiž občas pohrávala s představou, že se „na mě zapomnělo“ nebo že „ten, koho si představuji, neexistuje“. Nepomáhaly tomu všetečné otázky a poznámky od okolí.

Člověk až zpětně pozná, jak velké požehnání tento čas znamenal: možnost se rozvíjet, poznávat nové přátele, prohlubovat vztahy v rodině i v komunitě blízkých, mít zážitky, které formují osobnost do vyzrálejší podoby. Dostala jsem prostor odjet z republiky a čas na studium. Naučila jsem se za budoucího manžela modlit, ale i připustit si možnost, že jsem na světě povolána k něčemu jinému. Nakonec pro mě princ přijel, akorát místo na bílém koni traktorem. A je to to nejkrásnější, co se mi v životě přihodilo.