Vzpomínkové akce, která vyvrcholila odpolední modlitbou u jeho hrobu na Práchni, se zúčastnil také kněz P. Bohuslav Švehla, který se v Mnichově stará o krajany a který s otcem Karlem (pod tímto jménem byl znám i z vysílání Rádia Svobodná Evropa) řadu let působil.

Karel Dobrotivý

„Prožíval jsem v Mnichově řadu let v blízkosti otce Karla,“ svěřil se P. Švehla. „Znám jeho historky a názory na mnoho věcí. Některé příhody jsem slyšel stokrát, o mnohých se zmiňuje ve čtivém knižním rozhovoru s Janem Paulasem Život voněl člověčinou. Otec Karel měl výbornou paměť. Věděl dopodrobna, jak to bylo v jeho dětství a mládí, přesně si pamatoval osoby, které v životě potkal, i situace, které prožil. Dokázal hodiny úžasně vyprávět své zážitky, vždycky doslova stejně, jako by to četl,“ usmívá se P. Švehla a pokračuje: „Kdysi jsme se potkali s P. Františkem Kohlíčkem na Lomci. Oba pamětníci vzpomínali na jednoho kněze, který byl za války uvězněn. Podrobnosti si ale každý pamatoval jinak a nikdo z nich nechtěl od své verze ustoupit. Karel byl z toho téměř nešťastný: ‚Vím, že to bylo takhle!‘ Občas jsem mu říkával: ‚Vy si toho pamatujete tolik a s takovými podrobnostmi, že tím až trpíte.‘“

Bohuslav Švehla připomíná, že Mons. Fořt byl velkorysý v práci, vůči druhým i ohledně peněz. „Když jsem mu jednou přinesl měsíční vyúčtování, co jsem z jeho peněz financoval a podpořil, hodil papír na zem se slovy: ‚S tím mě nezdržuj, vždyť víš, o co mi jde. Na věčnost si nic nevezmu.‘ Slýchával jsem, že mu někteří přezdívají Karel Dobrotivý.“

Aktivní i v 90 letech

I v devadesáti letech měl Karel Fořt starost, jak dnešním lidem zpřístupnit evangelium. „Nebyl to žádný pasivní důchodce, často přemýšlel, jak lidem přiblížit Krista,“ říká P. Švehla. A takový byl i v otázkách financování. „Na střechy kostelů peníze nedám, tam jsou potřeba miliony, ale na evangelizaci, na letní tábory, na program s mladými, zvlášť mezi nevěřícími, dej, kolik je třeba,“ připomíná P. Švehla výroky Mons. Fořta.

Do posledních chvil také dodržoval svůj denní skautský řád. „Přijímal od druhých jen drobné služby, jinak si třeba i sám vařil. Pracoval, modlil se, četl a přemýšlel. Oblékal se ‚necírkevně‘, s elegancí a noblesností, která je tváří lásky,“ upomíná se na další detaily P. Švehla a dodává, že Fořtovým velkým tématem byli svatí Cyril a Metoděj, poutní místo Ellwangen, sv. Gorazd a Horažďovice či Prácheň, kde už za svého života zakoupil hrob. „Vzpomínal i na druhou světovou válku a na Adolfa Hitlera, kterého za totálního nasazení osobně potkal. Kdysi mi řekl: ‚Na co čekám? Samozřejmě na smrt, těším se. Uvidím Krista, kterému jsem vždy věřil. Setkám se i se svými rodiči, blízkými a spoustou lidí, které jsem potkával.‘“

Nově chystaná kniha Zahradník duší, která popisuje osudy kněží ročníku 1921, zachycuje i vzpomínky Karla Fořta na řadu událostí a příběhů. „Vybírat z devadesáti let něco lepšího nebo horšího je velmi těžké. Nevěděl jsem nikdy, co mě čeká. Šel jsem vždycky dál do neznáma. Jsem vděčný za každou chvíli života. Jsem více než šedesát let knězem a tahle služba mě naplňovala vždy radostí. Pokaždé jsem se choval tak, aby to bylo co nejlepší pro můj životní úkol, pro kněžství. Šel jsem od jednoho úkolu k druhému a všechny byly stejně důležité,“ svěřil se v knize.

Zkušenosti z exilu

Rád vzpomínal na působení v Mnichově a reflektoval své zkušenosti exulanta. „Po únoru 1948 jsme odcházeli v naději, že to nebude trvat dlouho a že se budeme moci brzy vrátit. Ale pak se to vyvíjelo tak, že jsme viděli, že ta naděje je nepatrná nebo skoro žádná. Uprchlík se musí naučit řeč, musí v nové zemi žít jako doma, na druhé straně se touží scházet s krajany. My jsme se vždycky scházeli. Naše půlnoční mše v Mnichově byly přeplněné a velmi dojemné, poněvadž každého to táhlo domů. Byl to náš český kostel. Dneska tam chodí lidé, kteří v Mnichově studují nebo pracují. Tamní kostel je místem, kde se mohou Češi potkat a kde je jim dobře.“

Usiloval také o kamarádské soužití mezi Čechy a Němci, notně pošramocené válečnými zločiny a nacismem. „Naši němečtí krajané, ti, kteří byli po válce odsunutí, už většinou zemřeli. Je to přece jenom přes šedesát let. Ale žijí jejich potomci, kteří jsou velmi vstřícní. Scházíme se na hranicích, když přijíždějí na poutě do svých bývalých rodišť. My Češi jsme tam na poutích s nimi. Máme se rádi, jak jsme se bohužel nedovedli mít rádi za první republiky. Bolestné byly naše dějiny pod Hitlerem a později i dějiny odsunu a vyhnání. Ale dneska přejíždím hranice a vůbec nemusím ani přibrzdit, tím méně ukazovat papíry. Hranice je otevřená, jsme společně v Evropě a v Německu máme české farnosti. Za to, jak se teď máme, můžeme být šťastní a děkovat Pánubohu, což ale děláme málo,“ zdůrazňoval Mons. Fořt.