Sv. Don Bosco říkal: „S kým se stýkáš, tím se stáváš.“ Mají lidé v okolí papeže Františka vliv na jeho pontifikát?

Zrovna Don Bosco a po jeho vzoru i papež František jsou pastýři, kteří se snaží setkávat úplně s každým. Ale co se týká okruhu nejbližších, tam může patřit velká řada spolupracovníků, které si František přivedl z Latinské Ameriky. Pomáhají mu připravovat dokumenty, exhortace apod. Mezi důležité teologické poradce patří třeba Victor Manuel Fernandez, bývalý rektor katolické univerzity v Buenos Aires.

Když se tedy papež František stěhoval z Argentiny do Vatikánu, chtěl si s sebou přivést lidi, na které se mohl zcela spolehnout? Nebo to měla být pro kurii spíš oživující „injekce“ z jiné části světa?

Určitě platí, že se František snaží, aby se římské centrum katolické církve obohatilo o mimoevropské zkušenosti. Především aby tam nedominovaly pouze italské a evropské elementy, ale aby měl výrazné zastoupení i zbytek světa – tedy oblasti, kde dnes žije většina katolíků. Myslím, že František měl i výrazný zájem vystoupit z pasti, do které je uzavřena vnitrocírkevní debata v západní Evropě. Mám na mysli ideologicky chápanou a zploštěnou diskusi mezi „konzervativci“ a „progresivními“. Tento spor je typický spíš pro západoevropské nebo euroamerické prostředí. Globálnější pohled je jednou z možností, jak z tohoto klinče vyjít a dostat se dál.

Když si vezmeme římskou kurii jako instituci, jak se během Františkova pontifikátu mění?

Žádný papež nezačíná na zelené louce. František kurii převzal s celou řadou lidí, které nominoval Benedikt XVI. V institucionální kultuře římské kurie nebo obecně katolické církve není místo pro radikální diskontinuitu nebo pro opravdu razantní personální řez. Pokud jde přímo o římskou kurii, tam František musel pracovat s těmi, kteří už tam byli, nebo je vyslal na jiné pozice. Napětí je někdy zjevné, protože papež František se snaží vyvolat dynamiku změny, rozpohybovat církev. On sám používá termín „startovat procesy“. Každá instituce ze své podstaty inklinuje k tomu, aby udržovala status quo. Jedno z dramat církevních dějin je rozpor mezi snahou, aby církev jako instituce sloužila svému poslání, a institucionálním sklonem, aby si naopak sloužila svým posláním. Toto napětí je tam přítomné i dnes a řada významných vatikanologů soudí, že ve snaze posunout církev papež František naráží na poměrně velký odpor vlivných kuriálních kruhů. Tito lidé zřejmě ještě žijí v iluzi, že tento pontifikát je nějaká náhoda a po něm se vrátí poklidný chod, na jaký byli zvyklí. Ale to není nic nového, protože o reformě kurie se mluví celé 20. století. V podstatě každý papež minulého století chtěl po nástupu do úřadu kurii reformovat. A víceméně nikomu z nich se to nepovedlo a museli to dříve či později vzdát.

Reforma kurie se s napětím vyhlíží i teď. Státní sekretář kardinál Parolin v červenci katolickému online deníku La Croix International řekl, že její text je už připraven. V čem to tedy dělá František jinak oproti svým předchůdcům?

Jednou ze strategií je mnohem přímější a méně formální kontakt s veřejností a církví. Papež František nekomunikuje jen svými dokumenty, které by prošly připomínkovacím kolečkem, cenzurou a autocenzurou ze strany kurie. Snaží se čeřit vody a jít i do odvážnějších formulací, mluvit osobně a nedat šanci zmírňování svých odpovědí. Tak tomu totiž bylo u předchozích papežů. Je třeba známá kauza, že papež Jan Pavel II. chtěl jít ve vyznání vin v jubilejním roce dál a omluvit se i za další věci. Ale některým vlivným kruhům v kurii se to tehdy zdálo příliš odvážné a nechtěly oslabovat pozice církve. Druhým důležitým nástrojem je, že se František snaží do Vatikánu postupně přivádět muže a ženy (ale vzhledem ke struktuře katolické církve hlavně muže), za kterými je silný osobní příběh a svědectví. Očekává od nich, že mohou do chodu římské kurie vnést svou lidskou zkušenost, autenticitu.

Koho byste zmínil?

Za všechny třeba filipínského kardinála Luise A. Tagleho, který dostal na starost Kongregaci pro evangelizaci – jednu z nejvlivnějších kongregací ve Vatikánu. Ať už jsou ve vlivných funkcích, jako třeba lucemburský kardinál Jean-Claude Hollerich (papež ho jmenoval generálním zpravodajem synody o synodalitě – pozn. red.), nebo je zásadní už jen jejich samotná přítomnost ukazující, na čem papežovi záleží. Tuto roli plní třeba právě český rodák, jezuita, kardinál Michael Czerny. Angažoval se v práci s migranty, marginalizovanými, což jsou oblasti, na které papež klade důraz. Je taky známé, že František nemá moc pochopení pro kariérní typy kleriků. V důležitých pozicích chce vidět muže s podstatnou pastorační zkušeností.

Už jste zmínil, že se František snaží „startovat procesy“, které mají zjevně přesáhnout dobu jeho pontifikátu. Vnímáte, že Svatý otec přivádí do Vatikánu lidi, kteří v nich budou pokračovat?

Volba kardinálů je pro budoucnost určitě rozhodující. Nemyslím ale, že by to Svatý otec bral tak pragmaticky nebo se staral o svůj odkaz. On dělá věci, kterým věří, a snaží se připravovat půdu. Nechává prostor pro své nástupce, aby potom oni sami mohli naslouchat církvi a vanutí Ducha Svatého a udělali rozhodnutí, která církev potřebuje. František si je vědom, že jeho hlavní úkol je návrat ke kořenům. Ukázat, co jsou hlavní hodnoty evangelia. Podstatný je spirituální obrat, obnovení vitality církve jako společenství, nenechat se udusit doktrinálně-institucionální stránkou církve. Obnovit radost z evangelia.

Dá se vyčíst, jak papež František jedná s těmi, kteří s ním a jeho stylem vedení církve evidentně nesouhlasí? Po konkláve v roce 2013 rozhodně nenastalo hromadné propouštění…

Myslím, že je velmi velkorysý a s takovým jezuitským klidem nechává své kritiky v úřadech dosloužit. Ten klid je docela dobrým rozlišujícím kritériem, které může napovědět, kdo je kdo. Když lidé věří své věci a snaží se o něco ryzího bez postranních zájmů, tak nemusí sahat k problematickým a mocenským prostředkům. Na druhou stranu mezi odpůrci Františkova pontifikátu můžeme vidět strašně moc nenávisti a až vulgární agresivity vůči němu.

Čím může být Františkův styl jednání inspirativní pro lidi, kteří něco řídí?

Z Bergogliova životního příběhu je známé, že jako představený v 70. letech jednal velmi autoritativně. Ale změnil se, pochopil, že to není správná cesta. Klíčová je zde důvěra, že když dáte lidem nějaký prostor svobody, tvořivě ho naplní. To je pravý opak v církvi rozšířeného pesimismu, který na základě předběžné nedůvěry velí, že má papež kontrolovat biskupy, biskupové kněze a kněží věřící. A to nemůže přinášet dobré plody. Změnit takové nastavení je daleko důležitější než změna struktur. Je to změna myšlení a stylu jednání, která nedůvěru nahrazuje apriorní a podstatnou důvěrou.