Evangelium 32. neděle v mezidobí nás přivádí ve druhé části 12. kapitoly Markova evangelia na chrámové nádvoří. Sem Ježíš často chodil, vyučoval shromážděné lidi a ti mu rádi naslouchali (srov. Mk 12,37). Ježíš se posadil, ale ne proto, aby vyučoval, ale aby se díval, jak lidé dávají do chrámové pokladnice peníze. Jak nezvyklé pro našeho mistra! Zaujme místo s dobrým výhledem na chrámové pokladnice, kterých tu v sloupovém podloubí stálo třináct.

Každá z nich je pořádná dřevěná bedna, do níž z horní strany vede velká bronzová trubka ve tvaru nálevky. Když přicházejí bohatí lidé a vhazují velké obnosy peněz, pořádně to zvoní. A všichni to dobře zaznamenají. Avšak dar chudé vdovy je sotva k postřehnutí, stejně jako její přítomnost. Dvě drobné mince, velké sotva jako nehet, jež mají dohromady cenu necelé čtvrthodiny námezdní práce, opravdu mnoho hluku nenadělají.

Ježíše však tento bezvýznamný dar zaujme natolik, že svolá své učedníky a vysvětlí jim, že tento dar je mnohem cennější než všechny milodary ostatních lidí. Ti totiž dávali ze svého nadbytku, vdova však ze svého nedostatku (Srov. Mk 12, 43-44). Tato vdova spolu se dvěma mincemi vhodila do chrámové pokladnice i veškerou svou bolest i bídu, když se zřekla posledního zbytku peněz, které by už sotva vystačily na trochu jídla. Vhodila je tam spolu s vírou, že uctít pravého Boha je víc než poslední nepatrné sousto.

Tato vdova svým nepatrným, a přece obrovským skutkem ztělesňuje víru a postoje tolika statečných žen, které přišly o svého manžela. Vzpomeňme ovdovělou Rút, Moabku, která s ušlechtilou odevzdaností vyjádřenou slovy: „Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem“ (Rt 1,16) následuje svou rovněž ovdovělou tchyni Noemi do jejího rodného Betléma. Zde si získá srdce Boaze a stane se prababičkou krále Davida. Dnešní první čtení nám připomíná vdovu ze Sarepty v Sidonu, která nepatřila k vyvolenému národu, a přesto uvěřila v příslib proroka Eliáše a z poslední mouky a oleje mu připravila jídlo. Odměnou jí byl džbán, z nějž oleje neubývalo, a hrnec, z něhož se mouka nevyprázdnila (srov. 1 Král 17,16). Soucit se zmocnil Ježíše nad osudem naimské vdovy, která pochovávala svého jediného syna, a daroval jí ho zpět živého (srov. Lk 7, 11-17).

Vdovský osud zažívala i Ježíšova matka Maria, když nejprve přišla o Josefa, kterého Boží slovo nazývá spravedlivým, a pak pochovala svého umučeného syna, kterého téměř všichni opustili. I jí Otec netušeným způsobem vrátí Syna, vítěze nad smrtí. Hleďme i my pohledem Syna vdovy na všechny vdovy našich dnů. Ať jim nikdy díky naší štědrosti nechybí olej, mouka, peníze, a to ne ty drobné halíře. A také kéž jim neschází útěcha, že se se svými drahými opět setkají a Bůh sám jim setře každou slzu z očí.

Autor je jáhen a šéfredaktor Radia Proglas